Z letiště z lázní: jako si po dlouhé době za... (Grape)

Druhý den. Hledání ztraceného času i ztracených kamarádů. Osobní (ne)hygiena. Sušení huby i oblečení. A snaha geometricky popsat tvar stanu. „Je to jako áčko, ale místo áčka si představ obrácené účko, trochu jako polovina rotačního hyperboloidu (tvar temelínských chladicích věží).“ Začíná přednáškové odpoledne s melounem v ruce. A pak... trochu hudby.

Jestliže Aurora byla první den Grapu tajuplnou lesní elfkou, tedy veskrze pozitivní bytostí, Zola Jesus představovala trochu jinou, o poznání temnější bytost – rozuměj čarodějnou. Zpěvačka vstoupila na pódium až po obličej zahalená do splývavého pláště (či róby) z černého plátna s bílými motivy, takže zprvu působila opravdu zneklidňujícím dojmem. Během vystoupení ze sebe jeho jednotlivé části strhávala, aby se do nich při tanci, který by se dal připodobnit k pohybům člověka posedlého antikristem, opět zahalila. Nic satanistického v tom ale nehledejte. Přeexponované projekce spojující obraz z dvou kamer do expresionistického celku zážitek umocňovaly, nehledě na to, že byl stále ještě bílý den. Při některých temnějších písních člověk už už očekával, že se rozezní zvony, síla darkpopových a industriálních podkresů v kombinaci s prostupujícím plným hlasem zpěvačky Nicole Hummelové však takové efekty nepotřebovala.

Britští Haus už získali mnoho nových fanoušků na Colours of Ostrava a v Piešťanech si připsali dalších pár zářezů. Indierocková škatulka je kapele příliš těsná, přirovnání k raným Foals už je o něco přesnější. Dvě až tři kytary dobře živené široce rozmáchlými riffy, přísný soulad s rytmikou a hlas frontmana přeskakující z čistého vokálu do nakřáplého řevu anebo falzetu vytvořily funící, upocený organismus, který rozvibroval i usychající bláto při vstupu do stanu. Poznámka pod čarou: Kapela doposud nevydala dlouhohrající album. I kdyby ano, ani bych si ho nepustil, některé zážitky jsou lepší naživo.

O Two Door Cinema Club jsme psali naposledy v únoru tohoto roku, kdy měl frontman Alex Trimble ještě dlouhé vlasy, které vyměnil za aktuální armádní střih. Se zrzavými loknami jako by odhodil i zádumčivost, v Praze tak patrnou, takže i při totožném, jen o tři písně zkráceném setlistu působil koncert diametrální odlišným dojmem. Trimble se vžil do role suverénního frontmana. Vroucně rozpažoval do širokých gest, málem se i usmíval a celkově působil jako jiný člověk – asi jako když si po dlouhé době za... (však víte co). Anebo to bylo jen tou příjemně chladnou letní nocí?