Z ušaté LFŠ II.

Ani jsme se nenadáli a máme za sebou dvě třetiny Filmovky. A taky spoustu milých setkání s lidmi, co je vídáme vlastně jen na festivalech, takže je po těch dvou letech málem ani nepoznáváme. Stačí ale jedna vzrušená debata v Portálu na téma „jak jsi mohl dát takovému filmu jen tři hvězdičky” a jako by žádná pandemie ani nebyla.

Už čtyři dny nasloucháme filmu, což nám krom znělky před projekcemi připomínají i všudypřítomné uši. Ušatý merch a vizuál je pro některé z přátel už trochu obtížně snesitelný, já se však utěšuju tím, že tu místo uší mohly být třeba nosy. A pevně doufám, že na ně nedojde v dalších letech.

Je dobrým zvykem, že nám LFŠ umožňuje naslouchat i němým filmům. Dostat do povědomí veřejnosti, že němý film zdaleka nebyl tichý, se systematicky snaží část filmových vědců už pár desítek let. A daří se jim to lépe než kunsthistorikům s původní, tedy divoce polychromovanou podobou antických soch. S digitalizací se mnohé němé filmy staly snadno přístupné a mnohé si můžete pustit na youtube, a to jak s hudbou nově složenou, tak občas i s tou nahranou podle notových zápisů, které dřív doprovázely filmové kotouče na cestě k publiku. Filmovka tento zážitek zprostředkovávala už v dobách předdigitálních a možnost užít si němý film s živým doprovodem tak byla velká událost, kterou jste během roku jinde než v Hradišti nemuseli zažít. Pro nadšenou puberťačku byl dokonalý zážitek vidět třeba Filipa Topola vášnivě doprovázet Pád domu Usherů, bez ohledu na to, že mezi filmem a hudebníkem nedošlo právě k synergii.

Jednotlivé a velmi populární projekce časem vyústily v celou sekci němých filmů s živou hudbou, která každý rok představuje určitý segment rané kinematografie. Letos sestavil dramaturg Radomír Kokeš reprezentativní kolekci německého expresionismu, v níž představuje různé tendence v rámci této výrazné a snadno rozpoznatelné estetiky. O hudbu se letos už potřetí stará jeden z kmenových spolupracovníků Full Moonu Viktor Palák.

Momentálně máme za sebou tři projekce, tři velmi rozdílné filmově-hudební zážitky. Pro asi nejznámější film z šestice, Kabinet doktora Caligariho (Robert Wiene, 1920), propašovala Iva Hejlíčková do Palákovy „divné hudby, kterou nikdo jiný neposlouchá” dvojici klasiků: violoncellistu Jiřího Bártu a klavíristku Terezii Fialovou, jejichž „set“ byl skládankou z děl Arva Pärta a Dmitrije Šostakoviče. Protože to byla už čtvrtá verze doprovodu, kterou jsem ke Caligarimu vyslechla, dokázala jsem si užívat řekněme subtilnější přístup hudebníků, kteří nejeli na první dobrou a nesnažili se zdůrazňovat jen dramatické či bizarní momenty a pochmurnou atmosféru. Spíš než postavami se Bárta s Fialovou řídili lokacemi a zachytili tak i momenty komické nebo melancholické, které při tradičně dramatické a bouřící hudební složce zaniknou. Například až díky této hudební dvojici jsem si všimla, jak neuvěřitelně přirozený a civilní je projev komparzistů v některých scénách. Na druhou stranu uznávám, že hudba tentokrát udělala z filmu velmi dynamického trochu utahanější záležitost. A těm, pro něž to byla první zkušenost s Caligarim, mohl film připadat dokonce nudný. Ano, i takoví jsou, mluvila jsem s nimi osobně.

fotogalerii z první a druhého festivalového dne najdete tady

Téměř zapomenuté dílo Od jitra do půlnoci (Karl Heinz Martin, 1920) jsme mohli vidět jen díky tomu, že se zachovaly kopie v Japonsku, jediné zemi, kde byl film ve své době distribuován. Kongeniální hudební doprovod, který ze všeho nejvíc připomíná horečnatý sen, zajistila polsko-čínská hudebnice Ai Fen. Její mix živých kláves, příčné flétny, elektrické kytary, éterického zpěvu a samplů pozvedl celý zážitek kamsi k nadsmyslovým výškám. A téměř třem stovkám divákům snad poskytl dostatečnou odměnu za dlouhé stání ve frontě na slunci.

Kabinet voskových figur Paula Leniho (1924) doprovázely při produkci mnohé nesnáze, a my tak máme možnost vidět jen jakési torzo z režisérovy původní koncepce. Přesto jde o pozoruhodné dílo se zajímavou narativní strukturou, jeden ze zástupců povídkových filmů, jež byly v té době poměrně populární. Slovenský producent a hudebník Fedor, jedna z vůdčích osobností pražského elektronického labelu Xion, zvolil narozdíl od ostatních místo v zadní části sálu. A odtamtud zaplavil kino Hvězda meditativní hudbou až dronových kvalit. Jakkoli jde o styl, který mi velmi konvenuje, možná bych dala přednost doprovodu, který více zohledňuje odlišnosti jednotlivých kapitol filmu. Mírné vibrování hrudní kosti během projekce bylo příjemné, ale i poněkud uspávající.

Ze zbylé trojice filmů s živou hudbou vzbuzuje asi největší očekávání čtvrteční projekce Murnauova Fausta v kombinaci s formací Nauzea orchestra. Vřelé pozvání do rozpálené fronty před Hvězdou platí ale i na dnešní a zítřejší projekci tradičně o půl čtvrté.