Za dveřmi byla Červená Karkulka na japonský způsob

Neradi otvíráte dveře cizím lidem? Nebo se při zvuku zvonku děsíte natáček protivné sousedky? Jednou za rok však termín „Za dveřmi“ neznamená hic sunt leones, ale mezinárodní festival pouličního divadla, odehrávající se v samém centru Prahy. Pět dnů a dvacet představení pro potěchu oka i duše.

Václavské náměstí není zrovna místem, kde by chtěl kdokoliv trávit volný čas a už vůbec navečer. Festival ovšem jeho dolní část proměnil na vcelku příjemnou plochu s barem, dýchající letní pohodou. Uprostřed plácku se už připravovala pop-up kompanie japonského režiséra Noriyukiho Sawy s představením Vlkoryb. Kde se vzal, tu se vzal, sám Vlkoryb, obří loutka, ovládaná trojicí Jakub Gottwald, Pavel Richta a Filip Šebšajevič.

Majestátnost a pestrobarevnost loutky i kostýmů prozářila okolní šeď a před očima se začal odvíjet starý známý příběh. Bylo nebylo... V podvodní zemi bloumal Vlkoryb. Jednoho dne potkal malou mořskou – a dost sexy – červenou Karkulku v podání Ireny Kristekové, nesoucí své babičce čerstvé sushi a rýžové víno. Jak myslíte, že to bude pokračovat? Vlkoryb na nic nečekal, nadeběhnul si a vlísal se babičce do přízně se záměrem jí slupnout. Babička však nebyla žádná nemohoucí důchodkyně! S Vlkorybem si to rozdala ve stylu Kill Bill a zubatec dostal po tlamě. Jenže jí nakonec stejně zhltnul. „Tyhlety ryby zevnitř nic moc, kéž už nám přijde někdo na pomoc,“ ozývá se příšeře, číhající na Mořskou Karkulku, z břicha.

Karkulce připadala babiččina nová vizáž podezřelá, lest odhalena. A ejhle, babička bojovnice najednou z Vlkoryba vyskakuje živá a zdravá! Girl power se projeví v plné síle, Vlkoryb dostává nářez podruhé. Svého činu lituje, Karkulka s babičkou odpouští. Vše končí dobře, tak jak to má v pohádce být. Třicet minut uběhlo jak voda, děti ani dospělí neskrývají nadšení, v hlavě zůstávají útržky textů z pera Jakuba Folvarečného: „Ztratil jsi maminku, mně sežral babičku, tohle jsou osudy, kdo to má na tričku...“ Jen škoda špatného zvuku, zpěv občas zanikal a zadní řady asi moc neslyšely. Hudbu k pohádkovému muzikálu zkomponoval pianista David Hlaváč, choreografkou představení byla Irina Andreeva ze souboru Teatr Novogo Fronta.

Sám Sawa, který v Čechách působí od roku 1992, o představení řekl: „V roce 2013 se mi skrze projekt Umění býti neviditelným splnily tři životní přání. Podařilo se nám uspořádat workshop na výrobu japonských loutek v Praze. Dostal jsem možnost spolupracovat s Irinou Andreevou z Teatru Novogo Fronta, se kterou jsem před dvaceti lety tančil. A nakonec měla v červnu premiéru moje první pouliční inscenace, s fantastickými mladými lidmi, s obrovským nasazení. Teď mohu v klidu umřít.“

Doufejme, že se Sawa pod zem nechystá, hezkých příběhů je vždy zapotřebí. Okurková sezóna se v kultuře nekoná, vyražte na letní dobrodružství. Čeká hned Za dveřmi!