Za pikolou nádraží (WWW)

Jeden z příletů atomové včely (údajně poslední letní v Praze) byl naplánován na 21. 7. do pražského Nákladového nádraží Žižkov. Zábavu před přistáním měla zajistit dvojice Červen. Apokalyptický hmyz toužil přilákat další neuspořádanou hmyzí společnost, aby se roztančily sekery a v rytmu neurotických beatů bylo postaveno dílo z toxického vosku.

Po osmé se začalo dezinfikovat nebe. Duo Červen rozeznělo instrumentální vlnu složenou z bicích a kytary. Její nasazení se ze začátku zdálo neuchopitelné, ale jak se z hlubin nořily další tóny a rytmy, postupně to člověku docházelo. Nečekané přechody, změť tónů, v níž se skvěle potápělo, ale netopilo. Lehká panika zavládla, když před koncem jejich setu zamrholilo, ale duha se ohnula přes koleno.

Po devátý už nebe zářilo barvami perskýho koberce. Pod pódium se nahrnula celá hmyzí společnost. Sifon spustil. Nejdřív skoro komorně. Sám ve stínu lamp. Posléze se k němu už připojila zpěvačka Milesa. A poté i bubeník Pavel Fajt. K obědu půl kila antihmoty dávalo smysl. Když splynul rytmus (který ještě umocnily bicí), texty, temné zaříkávání Ondřeje Anděry, jeho vizuální projev a hlas zpěvačky Milesy, tak nebylo potřeba ani přikusovat chléb. Atomová včela přiletěla. WWW se dařilo přirozeně působit dojmem, do kterého by se spousta skupin ráda stylizovala. Její výstup působil jako organismus, v němž všechny rušivé prvky zanikaly. Nebo alespoň promlčely svoji záruční dobu.

Skupina se se svou dlouhodobou koncepcí totiž pohybuje prostorem, který je vzdálený tomu, aby pro něj stačila měřítka hip hopu a vlastně i samotné hudby. Její práce obě tato území dávno překročila. Dávno je pro její pochopení důležité hodnocení v kontextu umění, ať pro její vizuální prezentaci (hlavní textař skupiny Lubomír Typlt je výtvarníkem), texty, jejich propojení s hudbou či pro rozmanitost pocitů z poslechu.

Ve čtvrtek mezi devátou a jedenáctou výjevy z klipů nebo přebalů nahradila živá interpretace. Stíha, kterou zhmotnil zvuk, vyhnala kus opravdové každodenní psychózy. Zvlášť když s Májem přišel strašný lesů pán a při poslední ohlášené Pikole přes jeho duši přešla suchá noha. První z přídavků Ohni se mnou pojď sebral naději na dopad, jako poslední se na všechny podepsal Tikající muž. Zavládnutí profesionální hysterie.

„Chci ji ze sebe setřást/ stojí mi v cestě/ budoucnost/ zakousla se mi do nohy/ jak vzteklá fena/ a trhá a nemá, nemá nikdy dost.“

Bude třeba znovu dezinfikovat nebe.