Začneme od konce? (Melt-Banana &Co.)

Plním si sny po okraj, přetékají mi kapsy, nenasytně polykám, hubu dokořán. Tohle se nemělo stát. A přece.

Pre-pubescenti poslouchají sračky odpradávna, navíc kdybych se přiznal, odkud na mě vybafli Melt-Banana, stud nesmyju a nikdo mi to neuvěří (z profilu ve skejtovém videu, nekecám). Nevysvětlitelná slabost pro japonsko, anály last.fm a nadšení pro muziku, co nejde odbýt sprostým METAL, kontrast uječeného zpěvu a zběsilého bordelu, rozcestník ke scéně ze San Diega, digitální kamufláž, že už dávno nejde o kapelu v plnotučné sestavě, což mi tehdy nedošlo a neuměl jsem si představit, jak tohle může vypadat naživo, natož ve dvou, natož o víc než půl života později, natož u nás.

Nepamatuju klipy Mad of M.A.C. na ČéTé, první divnou kapelu si pamatuju jinak, ale chápu, kudy se vydají jiní. Digital hardcore zatěžkaný dvouhlavou kytarovou saní, skřípání mašinek a přidrzlá mařka s mikrofonem. Beru to zkratkou přes Atari Teenage Riot a víc křivdím Němcům, jejich živáky ztrapňujou nejednu vesnickou diskotéku. Snad se osazenstvo podvratného klubu nebude zlobit, že rané tvorbě nerozumím, vždyť Sheeva Yoga mě teprve nedávno naučila další směry, kterýma se ohýbat, u kterých bolestivě relaxovat, bez karimatky a legín. Chystaný split s Dog Eggs se učím zpaměti, tenhle seminář stihnete protočit několikrát, až přijde jeho čas (předbíháme, víme o tom). Schizofrennost power violence v grindovém tempu je leitmotivem dneška a nikdo neumí zkurvit ortodoxní žánr tolika pičovinama jako regresivní smečka z Jeremenka, kdy Vikiho kopák kope silněji než obvykle, kdy Hipsterjugend vystřídali skalní, ale Skuldova patka pořád tne do živého.

Stěna z aparátů zakryje bicí, Ichirou nesundává roušku ani u merche, debilní vtípky o sushi polykám dřív, než mě napadnou, a pro jednou jsem za opilecké pokřikování rád, když Yasuko s nervózním úsměvem pošle emotikonu zaječí ouška vstříc rozkřepčeným (a že jich bylo!), roztomilost level up. Tihle dva o sobě sice tvrdí, že už od Cell-Scape hrajou pop, ale taky mají posunutý práh bolesti. Když chybí bubeník, bolí z dotykového displeje palec, o to víc, čím rychleji se sypou skladby jako The Hive nebo kolik short songs stihnete narvat za pět minut a ještě všem říct, jak se jmenujou. Až budu starý, chci mládnout jako oni, vydávat splitka s The Locust a Napalm Death a chci psát refrény jako ten v My Missing Link. Koncert, kde se snoubí to nejagresivnější fastcore peklo s diskotékou, nejde odbýt několika odstavci. Kde jinde se prodává ekologický a sweatshop-free merch? Ještě si rád připomenu, proč chodím pěšky, ten makrocefalus by v metru zabral celé jedno kupé. Historky z podsvětí? Někdy příště, až si budu zase plnit dětské sny, co se mi o nich ani nezdálo.