Žádný nostalgický večírek (Arctic Monkeys)

První, co se mi vybaví v souvislosti s Arctic Monkeys, je jejich komerčně průlomové album AM, které bylo u nás tak populární, že po jeho vydání v roce 2013 hrálo v každou denní dobu snad ve všech kavárnách. Jejich vůbec nejposlouchanější skladba Do I Wanna Know? má na Youtube přes miliardu zhlédnutí, což je v rockovém žánru poměrně ojedinělé, a neodmyslitelně patří na vrchní příčky playlistu minulé dekády. Kapela v Česku zatím hrála pouze jednou na Rock for People 2009, jejich živák z doby vydání AM na Austin City Limits jsem ale viděl opravdu hodněkrát. Kapela už čtyři roky nevydala žádnou novou píseň a novější skladby z desky Tranquility Base Hotel & Casino hraje pouze sporadicky. Ten závan nostalgie je lákavý, ale zároveň trochu děsivý…

Jako support vystoupili Inhaler, kteří odehráli set nabitý romantickými indie skladbami zabalenými do reverbu. Byl v tom nádech osmdesátkových rockových hymen, někdy ozvláštněný tanečním rytmem. Skupinky fanoušků mávajících irskými vlajkami důrazně upozornily, odkud kapela pochází, což chtě nechtě rozvířilo proud myšlenek, který skončil až u „trochu“ slavnější kapely taktéž z Dublinu. Najednou nešlo tu podobnost přehlédnout. Ale v záři pomalu zapadajícího slunce to byl opravdu příjemný zážitek.

Arctic Monkeys nastoupili krátce po osmé. Úvodní pásmo pěti nebo šesti bangerů vybraných hlavně z Favourite Worst Nightmare a Humbug dostalo lidi pod tlak, který se uvolnil až s ironickým love songem Why'd You Only Call Me When You're High? Prostřední část koncertu definovaly hlavně baladičtěji laděné písně, v nichž se projevila síla Turnerova neotřelého rukopisu coby textaře/skladatele a interpreta, který suverénně kombinuje technické riffy a neobvyklé frázování v různých hlasových polohách. Zároveň to ale byla chvíle, kdy si člověk zvládl bez stresu odejít pro pití.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Jak se dál stmívalo, dostával se do popředí stage art. Za kapelou byl dvojitý kruh, uvnitř něj promítací plátno a na něm se zobrazovaly záběry z kamer na jednotlivé muzikanty. Ty byly tu a tam ozvláštněné opakováním obrazu, což působilo jako koukat se do nekonečného zrcadla. Těsně před koncem, kdy zazněla Do I Wanna Know?, se z kruhu spustila disko koule a na plátně se objevil shluky bílých bodů, čímž kapela zřejmě odkazovala na černobílou grafiku klipu k této písni a celého alba AM. Pak přišel třípísňový přídavek a po něm nekompromisní konec. Ve vzduchu visela ukřivděnost vyvolaná tím, že skupina ani její frontman po celou dobu s publikem kromě asi tří vět nekomunikovali a ani v závěru nezaznělo rozloučení.

Obava z toho, že to bude jen nostalgický večírek, se každopádně nenaplnila. Tvorba Arctic Monkeys dosahuje nadčasových kvalit, kapela také vždycky dbala o to, aby studiové verze zvládala perfektně zahrát i naživo, což byla zejména po AM stále větší výzva, ale povedlo se to dokonale. Vystoupení bylo dost podobné tomu z Austinu roku 2013, ale to není výčitka. Naopak je úctyhodné, že něco, co fungovalo před deseti lety, je stále zábavné, přitažlivé a funkční.