Aus a Schnauss o zajíčkovi, kachně a fatamorgáně

Elektro scéna is not dead a pokud o tom někdo pochybuje, měl se dostavit ve čtvrtek do Akropole. Ta byla totiž našlapaná po strop jen kvůli dvěma hudebníkům, kteří na první pohled neměli, kromě své záliby v elektronice, příliš společného. Chyba lávky, společného toho měli více než dost. Třeba brnkání na klavír od útlého věku, zálibu v libých melodiích i propracovanou projekci.

Večer odstartoval Aus, tedy sólový projekt Japonce Yasuhika Fukuzona. Vystudovaný psycholog se čtyřmi alby na kontě působil na pódiu jako Malý princ. Ztracený tvor, kterému dělaly společnost plastový svítící zajíček, miniaturní lampička, klávesy a vysílačky. Možná zachytávaly signály z neznáma. Sám Ulrich Schnauss, bezpochyby hlavní tahák večera, o Fukuzonovi řekl, že „mísí citově vystavěné aranžmá s propracovanými detaily a úchvatnými melodiemi, které vyvolávají melancholii i optimismus“. Trefné, Aus totiž neváhá do svých skladeb zapojit ani milou klasiku, jakou je Brahmsova ukolébavka. Klavírní vyhrávky mají zásadní roli.

Tokijské princátko mělo za zády proměnlivou projekci prazvláštní krajiny, snad arktických ledovců či povrchu neznámé planety. Roztomilosti nasadil korunu zakomponováním tónů vycházejících z útrob plyšové kachny. Pak už jen úklony s plachostí prvňáčka na školní besídce a zmizel v zákulisí. Rychlá přeměna videoprojekce a dorazil Schnauss.

Narodil se v německém Kielu, ten mu ale brzy přestal stačit. Rozhodl se tedy hledat štěstí v Berlíně a pod pseudonymy View to the Future a Ethereal 77 se postupně zabydloval na tamější scéně. Jenže hlavní město ho otrávilo, připadalo mu maloměšťácké, bez invence. Příznivec britské hudby si opět sbalil kufry a odstěhoval se do Londýna, kde působí dodnes. Nepřehlédnutelná postava shoegazeové scény a sběratel syntezátorů rozhodně nelení, jeho tvorba zahrnuje kromě sólových alb i desítky spoluprací. Konečně po delší době mu vyšla letos v lednu čtvrtá řadová deska, A Long Way to Fall, ze které se Akropoli dostalo bohaté ochutnávky.

Ausovy ledovce vystřídaly biomorfní tvary, na které se až trochu komicky odrážel stín japonského ušáka. I Ulrich prošel lekcemi piana, a i když prý s menším nadšením než jeho zámořský kolega, ani na jeho stole klávesy nechyběly. Na plátně se z mlhy vynořila londýnská ulice s double deckerem a z bohatých melodií, sem tam vytanuly zvuky ostré jako trn. Schnauss vzal publikum na let kolem planety Země. Noční centrum Londýna, rozzářená okna open space, zadní trakty budov, pohoří či lesy. Fata morgana. Tančící postava i vlny rozbíjející se o skály. Volume se čím dál víc stáčelo doprava, drásavý industriál protínaly etnické prvky i lyrické plochy. Zatímco Aus navazoval na evropské hudební kořeny, Schnauss vyšperkoval svůj set také asijským kořením. Ke konci nás hutná basová linka vrátila zpět do technicistního urbanismu velkoměsta, kruh se uzavřel. Ale ouha, najednou výpadek, ticho, které evidentně nebylo plánováno. „Sorry, zkusím to dohrát,“ prohodil na půl pusy Schnauss. Stihne to, když zbývá jen pár minut do desáté? Stihl a jako by nechtěl, abychom tak týden neměli v uších nic jiného, zahltil ušní bubínky trancem. Přistáli jsme, venkovní teploty pod bodem mrazu. Ulrich Schnauss Air vám děkují za pozornost.