Zapalte plíce, až zčernají!

Vzpomínám na první rande s vůní kafe a cigaret. V exilu na párty, co se nikdy nemohla stát, sahá H. na klávesnici a s jistotou chirurga vytančí prsty jen dvě slova. Postačí, aby už nic nebylo jako dřív.

(I’m tied to the seat.)

Od té doby plíce ztmavly a po Saade se pošilhávalo, jakožto autorech domácí desky roku, čím dál okatěji. Četl jsem, ale neposlouchal. A nelituju jediného tónu, co nezazněl. Stačí na to dva, ale nadělají víc rachotu než kdejaký osmdesátkový řezník. Písničky prorostlé stoner a grunge kytarama, zmačkané v koulích hluků a šumů hází po zlomku trpělivých, než se Cvaldovi spustí krev z nosu. Posmrkává a kryje se hřívou, občas svleče něhu na kost, a nikdy ne na déle, než je potřeba k postavení bouraných základů. Do první řady se po boku Banána staví pán s cigárem a v nepozorovaný moment je popliván malinovkou z Ivanových úst. Nechci vědět, jestli se ti dva znají, chci si tenhle dvojsmyslný moment pamatovat. S rizikem arogantní nálepky na týle marně zkouším přesvědčit okolí, že onoho večera domácí předskokan dopadl dál než hlavní borci a zabořil se do půdy paměti až po kolena. Krásné seznámení, tykejte mi.

(…and I want to warn you…)

První otázka mi zůstane nezodpovězená: proběhla zvukovka před otevřením klubu nebo nikdy? Na druhou si odpovím ihned (bere Mish?) a na tu třetí postupem večera: co je tohle za pičovinu? Upištěná kytara s echem, basačka, co neumí hrát, robotická bubenice a fetka v leopardu? Co tu vlastně dělám?! Pozorovatelů moc nepřibylo a já se jim ani moc nedivil. Až pak mi to došlo. Všechno, co neumím vysvětlit. Punk rock klasičtějšího střihu, zasviněný skvrnama od piva a děravý od típnutých cigár, koketuje s prvky následující vlny pojmenované Greilem Marcusem. Takhle sebevědomého nerespektování moderních prvků nejsme svědky často. Nový singl, utopený v pochmurnějším nálevu, navnadil na budoucí minulost, nejlíp ale zněly pecky z předloňské Sorry. Zpěvačka ječí a svíjí se v rytmu manifestu tzv. hnutí “mampičismu“, ale jestli někoho přetáhne na svou stranu, ji nezajímá, basačka v hábitu zase mimo rytmus, tak to mám rád. Jestli je punk mrtvý, vykopejte hroby! Může být koncert skvělý a strašný zároveň? Poslední I WANT AWAY FROM YOU převrátilo toho večera svůj význam naruby. Dvakrát.

Křepčící hlouček pankáčů se dožaduje dezertu, a tak zvukař vypouští krabici od mlíka s fotkou Grahama Coxona do víru večera. Vzpomínám na první rande za tónů Kafe a Telky. A s cigárem, co napoví, že už nic nebude jako dřív…

(What did he say?)