Zaříkávání skrze kvílení kytar (The Sweet Release of Death)

Struny se chvěly tak intenzivně, že to staré zdi se zbytky omítky v karlínských kasárnách muselo fyzicky bolet. The Sweet Release of Death, děti rotterdamského undergroundu, překlápějí hluk do spektáklu, kdy je škoda mít špunty v uších a nechávat si ujít byť jen nějakou část spektra nabízených zvukových frekvencí.

Předkapela – sinks. Nemohlo se tu objevit nic jiného než toto známé brněnské trio. Agresivní kytary, chtěná zpětná vazba, roztančená basa, jemný hlas, recitál, ale většinou bordel a křik. Nabízela se i soutěž, kdo nechá na nástrojích více krve. Sinks na sobě nedali znát ani špetku ospravedlnitelné únavy, přece jen se zrovna vrátili z evropské šňůry, kde se mimo jiné potkali na koncertě v Rotterdamu i s holandskou trojicí, s níž dle úsměvů nad předkoncertním pivem navázali vřelý vztah.

Narodíš se a pak zemřeš. Něco mezi tím se samozřejmě děje, ale většinou nad tím nemáš moc kontrolu, a když náhodou ano, tak si ten výjimečný okamžik užij a dobře zapamatuj. Nějak takhle o The Sweet Release of Death a jejich poselstvích mluví label Subroutine. Existenciální texty se krásně mísí do řevu nástrojů, možná dobře, že naživo podobným kapelám je rozumět občas velmi obtížně. Pak by to bylo na provaz. Ve skladbě Sway z poslední desky Alicia Bretón Ferrer řečnicky hřímala: „Who I am, Who I am?“ Doufám, že až se to dozví, tak se o to podělí. Nejistota je schovaná v hluku nástrojů, jejichž signál je natisíckrát emulovaný krabičkami, většinou zbastlenými doma na koleni.

Výhodou The Sweet Release of Death je, že se neztrácejí v souhře ani sami v sobě. Aliciin zpěv povětšinou pluje skrz, kličkuje mezi cválajícími bubny, dost často evokuje zaříkávací rituál, co ve správných chvílích přechází ve vysoký křik smrtonošky. Střídali se, jestli dělá větší humbuk overdrivovaná basa nebo kytara s prstokladem někde hodně daleko za dvanáctým pražcem. Důkazem lidství, schovaným za úzkostnou náladu hudby, budiž i drobná nesnáz v úvodu skladby Sick Girl. „I’ve fucked up,“ omlouval se se smíchem Martijn. Vůbec, bylo to skvělý.