Zasloužené odměny (Waves Vienna 2017)

Showcase festival Waves Vienna letos nabízí stovku nejrůznějších interpretů, konference v rámci bloku Waves Vienna Music Conference i rozmanité workshopy. Tři dny plné komunikace o hudbě, rozhazování sítí a koncertní prezentace vybraných muzikantů navrch. Motto pro rok 2017 zní “East meets West”, přičemž se soustředí především na Českou republiku a Itálii. Na každém kroku je slyšet rodný jazyk a v programu figuruje mnoho povědomých jmen, Never Sol, Cold Cold Nights, Aid Kid nebo Manon Meurt.

Kromě méně známých umělců festival háže do placu i ověřená jména. Lubomyr Melnyk, Clap Your Hands Say Yeah nebo Forest Swords jsou stálicemi ve svém žánru a přitáhnou nemalou část návštěvníků. Těžko stíhat nabitý program, začínáme s polskou dvojicí Coals. Katarzyna Kowalczyk a Lukasz Rozmyslowski rozjíždí ambientní pop na skromném pódiu v předsálí hlavního koncertního prostoru kulturního centra WUK. Cihlová architekrutra s útulným nádvořím a spoustou popínavé zeleně poskytuje perfektní zázemí pro hlavní program showcasového vlnobití, následuje ochutnávka tchajwanské kuchyně a přesun do kostela, který se dle anglického programu jmenuje Gamechanger (sic!).

Kanaďanka Emma Czerny usazená v Berlíně zpívá o činech konaných v zoufalství a zmatku. Dreampopové ukolébavky podává s trhavou mimikou a roztěkanými gesty, atmosféru dokresluje dívčí pěvecký čtyřčlenný soubor. Roztomilé, i divné. Každá z doprovodných zpěvaček se v závěru chopí připraveného instrumentu a celý ten rádoby kouzelný svět zbourá infantilním diskem. Decentní prostředí kostela ostře konstrastuje.

fotogalerie z festivalu zde

Jen co začne vyklízení kněžiště, ze sakristie vyběhne jedna z předních person letošního ročníku, Lubomyr Melnyk. Domlouvá se se zvukaři a zdraví s přáteli, aby ušetřený čas promrhal přenastavením výšky sedátka, kterou mu od zkoušky někdo změnil. Nejprve uvádí poutavým proslovem kompozici Illirion. Jemné cvrlikání vysokých tónů postupně doprovází pompézní harmonie, které se donekonečna přelévají jedna přes druhou, aby se opět vynořila počáteční melodie. V propracované skladbě předvádí rychlost, aniž by se díval na klapky, náročné přechody prokládá dalšími stížnostmi na židličku u křídla, tedy mezi skladbami. Následuje minimalistická Butterfly, kde do sebe sice vše zapadá s přesností deskriptivní geometrie, ale ze hry jsou cítit autorovy emoce. Akustika kostela je všeobjímající, poklekávají i atomy za posledními lavicemi.

Clap Your Hands Say Yeah v hlavním sále WUKu. Zvukař sice zápasí s ukňouraným vokálem, ale celkový dojem je výborný, The Skin of My Yellow Country Teeth zní skoro jako z desky. Publikum se baví, bouřlivě reaguje především na skladby z eponymního debutu. Kapela ušla velký kus cesty a hlavní bod v programu Waves Vienna je jim zaslouženou odměnou.