Zastavit čas i způsobit amok (The Smile)

Netrvalo to dlouho. Necelé dva roky po debutu A Light for Attracting Attention vydala skupina okolo Thoma Yorka druhou desku Wall of Eyes, politicko-kritickou i osobní, a v podobný čas jako před dvěma lety se The Smile vrátili do pražského Fora Karlín. Yorke tu společně s Tomem Skinnerem a Jonny Greenwoodem připravili jemný i agresivní, emočně vyčerpávající večer.

Ještě před nástupem tria je ze sálu slyšet taneční hudba. Anglický DJ a producent James Holden s hostujícím saxofonistou dělají všechno, jen ne konkrétní elektronický žánr. Loopy ze syntezátorového modulu vlastní výroby kombinují s prvky reggae a jazzu, ze kterého si zvuky saxofonu berou nahodilost a improvizaci. Propojení s Holdenovými beaty tvoří nečekanou, ale chytlavou kombinaci, během níž nemá muzikant nikdy volné ruce. Když neovládá syntezátory, vezme si flétnu a volně doplňuje rychle gradující rytmus.

Wall of Eyes v podání The Smile začíná jen akustickou kytarou a končí komolenými pazvuky elektrické kytary Jonnyho Greenwooda. Za jeho zády se prolínají horizontální pruhy světel na půlkruhové zdi, k jednotlivým členům poutají malé černobílé obrazovky, na nichž se prolínají jejich obličeje či nástroje, a vytváří tak intimní atmosféru. Tu přeruší pouze razantnější, ostře laděné písničky jako třeba Read the Room. „These massive egos, so big they bend the light,“ kritizuje Yorke současný vzestup autokratů. Tomu odpovídá agresivní atmosféra – silné červené nasvícení, Skinnerova zběsilá hra na bicí a Greenwoodovy prudké pohyby, při nichž klesá hlavou téměř k podlaze a rukou projíždí struny jako v záchvatu šílenství.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Ani při pomalejších skladbách nezvolní, neustále střídá nástroje. Vezme si klávesy, ty vymění za cello a znovu se chopí elektrické kytary, na kterou si bere smyčec, Yorke falsettem střídá táhnoucí se neartikulované zvuky s palčivým: „When we realize, that we are broken and nothing mends.“ (Skrting on the Surface). Závěr předešlého alba dokazuje lehkost songwritingu spojeného s těžkými tématy, v tomto případě omezeného času, kterým nemá cenu plýtvat.

Nakonec přichází song Bending Hectic. Greenwood jen lehce vybrnkává, Skinner tiše bubnuje a čas se převaluje. „Time is kinda frozen,“ umocňuje situaci Yorke a se slovy „Iʻm letting go of the wheel“ jako by na moment upustil od kontroly. Té se opět chopí až po dramatickém stupňování sílících smyčců a přeruší je emotivním: „I'll forcе myself to turn.“ The Smile zvládají střídat průbojnou rockovou hru s krásnými, až orchestrálně znějícími tóny a v obou polohách dokáží reflektovat jak nejniternější pocity, tak společenskou frustraci. Yorkův skromný úsměv na konci večera ale jakýkoliv hněv (dočasně) vylučuje.