zavřít oči a na nic nemyslet

Britský zpěvák a producent se skotsko-malajskými kořeny se u nás zastavil už potřetí. Poprvé to bylo v MeetFactory v roce 2011 a poté předminulé léto na Colours of Ostrava v nacpaném sále Gong. Do Lucerna Music Baru se diváci trousili o poznání pomaleji. Více než čtyřletá pauza od vydání úspěšného debutu Mirrorwriting byla znát. Na vině je ale ještě spíše větší odklon k alternativnějšímu soulu až jazzu. Woon už totiž nejede v trendovém postdubstepu, jehož byl společně s Jamesem Blakem a dalšími pionýrem. Jeho hudba však neztratila naprosto nic na kvalitě a stále lze obdivovat, jak je dotažená do posledního tónu.

Podzemí paláce Lucerna tentokrát rozehřál Jodie Abacus. Bývalý moderátor BBC Radio London zatím nevydal ani debutovou desku, nedostatkem sebevědomí však netrpí. Možná až příliš jednoduché, ale pozitivní funky melodie a jeho showmanský přístup rozhoupaly podlahu a s ní i diváky.

Poté se Lucerna opět zahalila do tmy a zklidnila s první písní Jamieho Woona s kapelou. Pódium obsadil společně s klávesákem, bubeníkem, basákem a také dvěma výraznými vokalisty. Hned druhou ranou pak vypálil svůj nejznámější hit – Night Air. Dobrý krok, lidé se chytli hned od začátku koncertu. Vřelé publikum reagovalo na pobídky k tleskání a bylo vděčné za každý tón. V půlce setu příjemně překvapila kouřově jazzová Forgiven a zazněla dokonce i Blue Truth. Hodně neznámá píseň, ktrá by ale mohla klidně být skvělým singlem. Woon do setu zařadil také lehce hiphopový cover Try Again tragicky zesnulé zpěvačky Aaliyah. Konec ovládly soulové melodie z posledního alba.

S přídavkem přišel na podium jen sám Woon se svou kytarou a dokonale vystřihl akustickou verzi písně Shoulda. Při refrénu „Walked when I shoulda run, ran when I shoulda walked“ naskakovala husí kůže, hrobové ticho narušil jen děkovný výkřik z davu. Woonův sametový hlas a velký rozsah dělá divy, při jeho zpěvu můžete zavřít oči a na nic nemyslet. Někteří z mých kamarádů mi poté řekli, že jim to vehnalo slzy do očí. Tady je ještě třeba pochválit i skvělé nazvučení celé akce, kde vokály opravdu vynikly.

Woon nedělá typicky koncertní hudbu, takže žádné skákání a vyřvávání si plic, tenhle koncert byl jedním slovem příjemný. Spíše jsme se jen pohupovali a vychutnávali si každou minutu, leckdy se zraky zabodnutými na protagonistu večera.

Těch sedmdesát minut uteklo jako prázdniny. Woonova soulovější poloha funguje naživo možná ještě lépe než předchozí tvorba. Více živých nástrojů určitě prospělo. Písně znějí přesně jako na desce, jen občas je kapela protáhla do jazzového jamování. Tenhle večer byl jako dát si koňak u vyhřátého krbu. Na to se bude krásně vzpomínat.