Zbraně tiché i hlasité (Kim Gordon)

Hustým vzduchem plnící se MeetFactory otřásají řezavé zvuky kytar a pronikavý ženský hlas. Prostor si před několika minutami bezskrupulózně přivlastnilo britské trio Lambrini Girls a s punkovou razancí dává publiku najevo, že hudba je nejen estetickou veličinou, ale i prostředkem pro vyjádření postoje. O postoji Lambrini Girls není pochyb. Prosazují práva žen a queer osob, vymezují se proti praktikám policie a politickému útlaku. Živelnost dění na stagi by se dala krájet, frontwoman Phoebe Lunny se v polovině výstupu vrhá do publika a vyzývá k interakci. Ačkoli je jejich energie nakažlivá, publikum jí se zvláštní apatií vzdoruje. Ke konci vystoupení dav šumí kousavými poznámkami nejen na účet interpretek. Několik jízlivých narážek je adresováno feminismu jako takovému a době, ve které je „už zakázáno cokoliv říkat“.

V atmosféře vyprodaného sálu čekajícího na ikonu newyorské klubové scény Kim Gordon se nelze ubránit pocitu, že dochází k bolestnému nedorozumění v tom, o jaký koncert se vlastně jedná. Americká umělkyně svou tvorbou i názory ztělesňuje jasné stanovisko, s přibývajícím věkem stále explicitněji. Výběr předkapely nebyl náhodný, kromě pro Gordon tolik příznačné demonstrace ženské síly se v něm odráží i popření obecných pravidel pro to, co ženy můžou a co ne.

fotogalerii z koncertu najdete tady

MeetFactory nehostí Sonic Youth, ale umělkyni, která od podstatné životní etapy postoupila dále, vpřed. Stejně jako její bývalí spoluhráči Thurston Moore, který smíchovskou továrnu navštívil na jaře loňského roku, a Lee Ranaldo, jenž svou pražskou zastávku pojal komorněji předloni v žižkovském Punctu, dává i Kim Gordon symbolické sbohem tomu, co bylo. Srovnání všech tří vystoupení přináší jak vhled do jednotlivých vrstev Sonic Youth, tak ujištění, že je to právě Gordon, kdo je nejhlasitější.

Základ setu tvoří album The Collective, impozantní soubor elektronických skladeb se silným rytmickým podkladem, které autorka nahrála na jaře s producentem Justinem Raisenem. To je doplněno několika skladbami z první sólové desky No Home Record (2019) a hutným kytarovým singlem Grass Jeans (2021).

Doprovodná kapela ve složení Camilla Charlesworth (baskytara), Madi Vogt (bicí) a Sarah Register (kytara), která autorku provázela i při turné k první nahrávce, je sice tvořena téměř o dvě generace mladšími hudebnicemi, jako celek ale těleso funguje organicky (i toto je zajímavý kontrast oproti kapele Moorea, který dal přednost obklopení „starých přátel z branže“). Výrazné a živé kapelní pozadí tvoří protipól ke Gordon, která s nezaujatým výrazem korzuje po kraji podia a do všeobjímajícího hluku deklamuje texty.

V autobiografii Holka v kapele (2015) Gordon vysvětluje, že tím, co ji nejvíce fascinovalo na newyorských nowaveových kapelách, bylo, jak „odtažitě a abstraktně jejich hudba schválně zněla“, a dodává, že se jednalo o „to nejčistší a nejsvobodnější, co kdy slyšela“. Právě tady lze hledat kořeny jejího hudebního jazyka. Přednes tvořený směsicí odtažitosti, klidu, stability, upřímnosti a kultivovaného vzteku je společně s mocným trapovým beatem a noiseovými stěnami ráznou, ale neafektovanou odpovědí na šovinismus a ageismus. Svoboda a čistota, které se pojí s touto formou autentického projevu, jsou stejně jako pro no wave osmdesátých let i pro Kim Gordon jednou z nejsilnějších zbraní.

Její vzdor je pramálo podobný tomu drzému a hlasitému, s nímž operují Lambrini Girls. Jedno však mají společné: jsou projevem odvahy, nikoli strachu, proto jsou cenné.