Ze Šumperka podruhé: Od českého blues… po Hendrixe

Druhý večer festivalu Blues Alive začal přesně tam, kde s posledními tóny Warrena Haynese ve čtvrtek skončil. Alespoň pokud jde o intenzitu projevu publika. Ondřej Havelka a jeho Melody Makers sahali až k úplným kořenům domácího blues a svou dynamickou, hravou a hlavně bravurní show doslova zbořili sál. Havelka, ač frontman, se držel spíše zkrátka a svůj patnáctičlenný ansámbl řídil spíše coby konferenciér. Repertoir byl podřízen orientaci festivalu. Bylo by ovšem chybou očekávat, že se bude hrát spíše na pomalejší strunu. Jistě, i na typická zasněná blues došlo, ale podstatnou část hodinového vystoupení tvořily řádně řízné swingové kusy s dostatkem prostoru pro bravurní – a publikem patřičně oceněné – sólování jednotlivých muzikantů.

Jestli má někdo okolo sebe aureolu legendy, je to bezpochyby Jiří Suchý. Není pochyb o tom, že spousta lidí přišla jen na něj – ten večer se v sále a foyer Kulturního domu pohybovalo výrazně jiné, na první pohled méně bluesové publikum. Suchému, stále s jeho typickou šibalskou jiskrou v oku a jistým hlasovým projevem, se od prvních písniček – klasických hitů Semaforu – podařilo rozezpívat diváky. Suchý hodně vzpomínal – a bavil. Pocity setkání s živoucí legendou domácí kultury byl neopakovatelný.

Přechodovou část večera vytvořili Bluesberry se svým hanspaulským blues, které na pódiu vystřídal Jan Spálený & ASPM. Jeho Profesionální Sdružení Amatérských Muzikantů se ukázalo být jedinou kapelou festivalu, která neměla ve svém obsazení kytaru. Spojení klavíru, trumpety a akordeonu, společně s rytmikou v kombinaci bicích a elektrického vibrafonu vytvořilo velmi originální zvuk, který zaujal, byť vyloženě neuhranul. Na klasické hity, jako je Špitál u Sv. Jakuba, je však spolehnutí, stejně jako na Havelkou a Suchým rozehřáté publikum, které lačně hltalo a bouřlivě oceňovalo každé sólo či vyhrávku.

Jednomu z nejlepších domácích kytaristů, všestrannému Luboši Andrštovi, zachránil krk jeho host, Američan Dani Robinson. Když totiž Andršt hrál sám jen se svým bandem, vkrádaly se na mysl obavy: bude-li takhle hrát celou dobu, bude to asi pěkná nuda… Což o to, Andršt hraje mistrovsky. Ale profesorsky, chladně, tak nějak bez šťávy. A koneckonců nehrál nic, co by nezahrál tucet dalších kytaristů. Dynamiku, drajv a ducha Jimiho Hendrixe na pódium přinesl Dani Robinson. Exhibující kytarista (hra zuby či za hlavou – běžná součást repertoáru) se opíral právě o Hendrixovy skladby (mj. Hey Joe natažená do dlouhého jamu s citacemi dalších riffů, nebo Little Wing) a Andršta odsunul do role vysoce kvalitního doprovodného hráče. Jistý závan legendárnosti se přesto dostavil - bez Andršta by přehlídka domácích podob žánru nemohla být kompletní. Ale byl to Robinson, kvůli kterému se vyplatilo zůstat vzhůru až do půlnoci.