Ze Šumperka potřetí: Bob Margolin a ti druzí

Šumperský festival Blues Alive završil svůj jubilejní dvacátý ročník vzpomínkovým koncertem. Na jevišti Kulturního domu se toho večera střídali muzikanti, kteří již v Šumperku - často v roli hlavních hvězd - hráli. Převážně však vystupovali s novými projekty. A jestli se dramaturgům v letošním ročníku podařilo večer skvěle vygradovat, bylo to v sobotu.

Začalo se zajímavými, byť nijak objevnými a nepřekvapivými Joanna Knitter Folk and Blues Connection a spojením kytaristy Romana Pokorného a maďarského hráče na foukací harmoniku Mátyáse Pribojszkiho. Věci se začaly rozhýbávat ale až s přesunem ze starého na nový kontinent.

Sue Foley, navrátivší se na Blues Alive po sedmi letech, přijela s multiinstrumentalistou Peterem Karpem. Ten oslnil dynamickou hrou na resofonickou kytaru, ale nadchl i hrou na piano. Jejich set byl příjemným osvěžením večera, byl plný energie a zdravého muzikantského špičkování. Publikum v sále postupně houstlo a na dva závěrečné koncerty kompletně zaplnilo hlavní sál.

Se Studbaker Johnem přišel závan klasického chicagského blues. Nedalo se nevzpomenout na repetitivní bluesové figury Johnna Lee Hookera či Muddyho Waterse. Studbaker John toho ve vymezeném čase vlastně ani moc nezahrál - svoje tvrdé, temně znějící riffy byl schopen hypnoticky opakovat dlouhé minuty. A publikum na dravý projev tříčlenné kapely reagovalo podle očekávání mohutným potleskem.

Všechny předchozí vystupující sobotního večera hravě strčil do kapsy Bob Margolin doprovázený údernou italskou čtveřicí Mike Sponza Band. Bývalý kytarista Johnnyho Wintera a Muddyho Waterse si razantně zjednal pořádek na jevišti, když utnul slovo moderátora, odpálil dravou show, kterou zdobil zašpiněný zvuk jeho kytary. Od prvních taktů měl - podobně jako Warren Haynes nebo Jiří Suchý - publikum doslova "na lopatě". Fantastickou tečkou za Margolinovým energickým vystoupením i celým festivalem byl společný jam s kapelou Studbaker Johna a "foukačkářem" (abychom využili bluesového slangu) Pribojszkim na základě Watersova letitého bluesového standardu Got My Mojo Working.

Dvacátý ročník festivalu Blues Alive začal i skončil na vrcholu, pomalejší rozjezd sobotního večera nijak nezkalil celkově pozitivní dojem: z atmosféry festivalu, z vysoce kvalitního line-upu i pozitivně naladěného publika. Do třetího desetiletí vstupuje Blues Alive jako zářicí hvězda na domácím festivalovém nebi. Snad bude zářit co nejdéle.