Zebra(t) odvahu! (Říše zvířat ve Studiu Hrdinů)

Ve Studiu Hrdinů rozhodně nelenili ani přes prázdniny. Během letních měsíců vznikala v prostorách divadla nová inscenace podle hry Říše zvířat z roku 2007 německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga v režii Kamily Polívkové. Díky úsilí tvůrců a podpoře divadelních příznivců, kteří přispěli v rámci crowdfundingového projektu přes portál Hithit.com, se dobrá věc podařila a posledního srpna proběhla premiéra. A dobře nám tak. Orig(am)inální masky Ondřeje Cibulky, působivé animace a projekce Kamily Polívkové a Pavla Havrdy, dobří herci.

Představení o představení, ve kterém se jednotlivé charaktery představují a v mezičase si představují, jaké to bude, až to konečně skončí. Zebra, lev, marabu, cibetka, antilopa a krokodýl. Šest maskovaných zvířat, kteří jsou kolegové na jednom jevišti už šest let. Mohlo by to být lepší, ale dá se to vydržet. Stereotyp je ubíjející, ale pořád skýtá jistotu. Herci přicházejí a odcházejí, ale hra běží dál. Když člověk sotva přežívá jako zebra či lev, může se pak najednou stát volským okem nebo kečupem? Těžší než polykání vlastní důstojnosti je už snad jen realizování vlastních nápadů. Všechny ambiciózní plány herců na pokraji vyhoření se nakonec stejně semelou v mlýnku na pepř, který je také jedním z hrdinů nové nepochopitelné hry Zahrada věcí.

Inscenace Říše zvířat civilně začíná a civilně končí. Zatímco na začátku sledování přípravy herců v zákulisí funguje, závěr vyznívá poněkud rozpačitě. Náhlá tma na konci ještě nedořečené věty působí spíše jako chyba než záměr, což je škoda, protože závěrečná scéna s odmaskováním jednotlivých zvířat je zdařilá. Ať je to jak chce, všechna ta špína se stejně spláchne a jevištní mimikry mají i své výhody. Masky sice můžou drásat hereckou kůži, ale kdo jiný než právě herec má v záloze tolik náhradních? Herci se ztrácejí v rolích, které jimi prostupují víc, než by se jim mohlo líbit. Věčné soupeření zebry a lva je soubojem dvou velkých mužů v jedné příliš malé říši, které je ale oba udržuje ve střehu. A Jakub Žáček je dobrý lev. Ivana Uhlířová v roli novopečené matky a plaché vzdychající antilopy dokazuje, že může být nápadná i svou nenápadností a může si získat publikum jediným lehkým povzdechem. Nepřehlédnutelný výkon podává především Jiří Černý, který exceluje v roli rozervaného divadelního režiséra, i Petr Vaněk alias zebra Lekonožka, v jehož kariéře nastane zlom, až když přenese malou ženu přes velkou louži. Scéna, kdy se uzoufaný Franta snaží vlichotit nové režisérské hvězdě ze strachu, co přijde, až bude muset definitivně smýt pruhy, je skvělá. Lehce znuděný a lehce hysterický režisér trefně glosuje veřejná tajemství současného (nejen) českého divadla. Problém většiny herců je, že nejsou dost dobří a kritici rádi odměňují ty, jejichž dílo nepochopili. Tak to je a bůhví co bude. Divadla bez funkčních počítačů, žádaní herci bez talentu, talentovaní čekatelé a klíčoví sponzoři. Než se z toho labyrintu všichni vymotají, můžou si zatím v šatně vykládat o slavnějších spolužácích z televizních obrazovek a tahat si triko.

V Říši zvířat je místa dost. Velká i malá zvířata stále číhají a v hledišti je zatím místo i pro vás. Tak si pospěšte, vždycky je všechny může sežrat krokodýl.