Ženy v černém a v kuchyni (Mileniny recepty)

Co dalšího se objevilo při Malé Inventuře? Dne 25. 2. byl návštěvníkům ve Studiu Hrdinů podán recept na vynikající kávu a rozervaný život se šlehačkou. Poté bylo všem důkladně vysvětleno, kam mají jít a co (si) můžou. Ve festivalovém Hnízdě se setkaly matka (Milena Jesenská) a dcera (Honza Krejcarová), ač proti sobě jako dospělé ženy nikdy nestály. Hrdinové z Prahy a Múzy z Kabinetu spojily své síly a vzniklo silné autorské představení založené na textech režisérky Kamily Polívkové a Simony Petrů. Dramaturgie se ujal hlavní Hrdina Jan Horák.

Kde jinde se nekonečná řada generací matek a dcer setkává než v kuchyni. V dětství to většinou probíhá tak, že dcera, sahající matce do pasu, olizuje vařečku od žloutků s cukrem a pozoruje matku-kouzelnici, jak vyvařuje. V dospělosti si otevírají lahváče, lahve vína, klapačky a lednice. U nedělních obědů na bílých ubrusech se vedou strategické debaty i velké hádky stejně dobře jako u vlašáku s rohlíkama. Záleží na tom, jak velká jste hospodyňka. Milena sice sepisovala a abecedně řadila unikátní recepty pro ženy, ale doma se přikláněla spíš ke druhé variantě. Což ji samozřejmě dcera, sedící pod ledničkou, nezapomene vyčíst. Zážitky obou žen se prolínají a ony se trýzní a utěšují navzájem. Když Honza vypráví o svých zážitcích z vězení – strávila rok v ženské věznici v Pardubicích pro zanedbávání pěti dětí –, uvrhne do vězení svou matku a německý rozkaz, který zůstane chvíli viset ve vzduchu, zároveň odkazuje k tragickému konci Mileny Jesenské, která zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück. Mezitím, co dcera řve do všech světových stran, že není nic horšího než zdravý rozum, matka tiše pláče v koutku. Snaží se ze všech sil udržet si svou tvář, ale nakonec stejně povolí. Nekonečných osm vídeňských let platila účty svého marnotratného prvního manžela Ernsta Pollaka, toužila po jiném, lepším životě a dítěti. Sponzorovala páry jelenicových rukaviček pro vídeňské dámičky, které cupitaly císařskými ulicemi, když se ona se svými tlustými lýtky a kulatým českým obličejem řítila za prací. Kvůli nízkým příjmům manžela si začala přivydělávat překlady a věnovat se novinařině. Touha po dítěti ji nakonec přiměla odejít a Milena Jesenská se vrátila zpátky do Čech. Šla pro Krejcara daleko.

Vyprávění o tíživé finanční situaci je vyváženo komickou scénou, kdy se obě ženy společně přežírají, koupou ve vodce a vzpomínají na Jana Jesenského, rodiče a prarodiče, díky jehož dědictví si mohla Honza dovolit být ten správný bohém. Jak sama při velké žranici vykřikne: „Dědictví pro každého!“ Je paradoxní, že brilantní novinářka i uznávaná prozaička českého undergroundu se proslavily především jako milenky nebo přítelkyně slavnějších mužů. Nutno vyzdvihnout, že během představení jméno Franze Kafky, jehož korespondenční přítelkyní Milena Jesenská byla, nepadne ani jednou a Egon Bondy (alias Ivana Uhlířová), jehož obdivovatelkou a milenkou byla Honza Krejcarová, se objeví pouze na okamžik jako Honzin sekundant s kyticí mrkví při proslovu o nezkrotnosti jejího lůna. V Mileniných receptech se tak můžou obě ženy věnovat výhradně těm svým rolím, na které měly v životě nejméně času.

Vzhledem k tomu, kolik výstižných sdělení nad jevištním sporákem padlo, je škoda, že největší spád má představení hlavně na svém začátku a později se stává popisnějším, než je třeba. Herecké výkony obou představitelek svědčí o nesporných kvalitách, některé monology v druhé části představení bohužel vyznívají poněkud na prázdno a nepůsobí už tak sugestivně jako v úvodu. Příliš se opakuje to, co už bylo řečeno. Lehké rozpaky přinesl i závěrečný salónek barokních dam, kdy se najednou střízlivě oděné intelektuálky změní v dámy v tylových sukních s napudrovaným obličejem. Proč se figurant (Tomáš Kadlec), jež v předchozích inscenacích symbolizoval mužské plémě, do salónku nedostavil, nevím. Třeba dámy přišly na to, že muže již netřeba více popisovat, ani popichovat.