Zhudebněná misantropie (Thantifaxath)

Každý milovník black metalu je zvyklý na to, že jeho hudba je zlá, temná, nepříjemná a nepřátelská vůči světu. Ne každý je ale připravený na to, že bude nepřátelská vůči němu samotnému.

Právě tak působí téměř hodinový set kanadských Thantifaxath. Trojice, která je často cejchována pojmem avantgardní, pokládá před návštěvníky výzvu v podobě hudby, která je stejně bezútěšná jako disonantní, a nedává příliš příležitostí se chytit záchytného bodu. Každá chvíle, kdy je o co se opřít, pak přináší o to intenzivnější pocit prozření a uspokojení.

Stage presence je stejně ponurá a jednotvárná jako mnišské kutny, které halí hlavy anonymní trojice. Siluety se na pódiu objeví a zmizí bez pozdravu nebo rozloučení a po celou dobu před sebou tlačí stěnu zvuků, které neustále přecházejí z jednoho rytmu do druhého. Hudba Thantifaxath se v jednu chvíli pomalu vleče lepkavým bahnem a vzápětí rychle stoupá na psychedelických vlnách. Není snadné poznat, kde končí skladba a začíná další, stejně jako se stírá hranice mezi neuchopitelným hlukem a složitou, pohlcující matérií.

Mezi skladbami neřeknou jediné slovo, během písní pak předávají hlubokým growlem depresivní a apokalyptické zvěsti. „Kicking and screaming from a world of entropy. the solar witch awakens to turn your dreams to salt. To prove joy and suffering inseparable.“ Thantifaxath povstávají podobně jako Solar Witch v jejich skladbě, míchají radost a utrpení v jeden celek, který jen málokdy nabere očekávatelnou podobu. Neustálý boj je zvláštně očistný a v závěru setu, kdy vše vygraduje do stále složitých, ale konkrétních struktur, přichází silný pocit zadostiučinění.

Předskokanů Hadí Mord nejsou o nic měkčí, přesto mnohem srozumitelnější. Konstrukce postavená na deathmetalových riffech a příbězích ze starých trezorových filmů je dostatečně stabilní na to, aby se nekývala, ani když ji domácí pětice obalí několika kytarovými sóly, působivou paletou growlů a pig squealů a bodrým, přátelským vystupováním mezi skladbami.

Kapela plasticky vykresluje nálady filmů, u kterých se inspirovala. Ve skladbě Čest a sláva se v bicích ozývají ozvěny pěšáků pochodujících na smrt, tón kytary v písni Podezření zase skutečně vyvolává pocit klaustrofobie a nedůvěry. I bez vizuálů je obrazotvornosti dostatek – jednotlivé části Hadího Mordu totiž dobře ví, kdy dát posluchači ponořenému do děje prostor k nadechnutí a kdy naopak přitlačit a ještě chvíli podržet hlavu pod hladinou.