Zjevení kočovníka z jurty - Helmet v Lucerně

Jazz není mrtev, jen podivně zapáchá. (Frank Zappa)

U příležitosti 20. výročí nejznámějšího alba Betty se dali letos Helmet opět dohromady a vyrazili na turné bez předkapel(y), aby stihli zahrát celé dílo a pak i průřez tvorbou. I když jsem zažil ledacos a říkám si, že mě jen tak něco nepřekvapí, bylo to jako zjevení, připadal jsem si jako kočovník z jurty v supermoderním hotelu v New Yorku.

Nejhlasitější a nejtvrdší jazz, co znám. Helmet pochopitelně jazz nehrají, ale při pozornějším poslechu zjistíte, že je ho tam víc, než byste čekali. V této reinkarnaci Helmet se Page Hamilton obklopil třemi mladými spoluhráči a vypadalo to tak, že tři dřevorubci (řezníci) tvrdě makají a Hamilton si jako pan profesor v klidu něco míchá ve zkumavkách nebo sbírá na paloučku brouky a motýly, i když i on se často zapojoval do nemilosrdné řežby. Především bubeník do soupravy mlátil způsobem „když ji dnes zničíš, dostaneš zítra novou a lepší”. Rychle, tvrdě, přitom precizně a přesně. Když jsem ho viděl po třetí skladbě, řekl bych, že co nevidět zkolabuje. Kupodivu přežil. V Lucerně bývá horko vždy a člověk se potí i při sezení, ale na Hamiltonovi jsem si nevšiml mokrých fleků na triku, což se nedalo říct o jeho spoluhráčích. Mimochodem, kdyby na sebe Page Hamilton hodil ráno dobrý oblek a potkali jste ho na ulici, mysleli byste si, že to je úspěšný a solidní byznysmen, a ani by vás nenapadlo, že jste právě potkali čelního představitele NY HC scény. A takový byl i koncert. Kvalitní, přesný, civilní, přímý, bez zbytečných proslovů, gest, prostě „jen“ vynikající hudba.

Po přehrání Betty (opravdu do posledního detailu, včetně jazzového intra ve skladbě Beautiful Love a zkresleného zpěvu v některých skladbách) prohodil Hamilton pár slov a začal slibovaný průřez, další hodina hraní. Hlasitost byla na hranici toho, co prostor snese. Mezi skladbami minimální pauzy, takže čas na vydýchání a odpočinek měli hudebníci jen mezi přídavky. Nebudu vypisovat celý setlist, zmíním alespoň Just Another Victim, otvírák ze soundtracku k Judgement Night, který tehdy nahráli s House of Pain, nebo Hamiltonovu malou improvizaci na téma Stairway to Heaven. Po skončení setu, před a po přídavcích se hudebníci zdravili s diváky a zdálo se, že především u Page Hamiltona byla radost (a dojetí?) upřímná, nikoli předstíraná. Nejlépe investované čtyři stovky s ohledem na kvalitu i dobu hraní, která byla bezmála dvě a půl hodiny čistého času. Další koncert roku. Možná i desetiletí. Minimálně pro tyto dny.

P.S. 1: Při sledování koncertu z balkonu bylo možné pozorovat i obecenstvo. A i to stálo za to. Podsaditý holohlavý týpek s plnovousem jako dispečer řídil kotel pod pódiem i skokany z něj. A když někdo exhiboval a se skokem příliš otálel, zasáhl většinou dříve, než nastoupili sekuriťáci. Sympatické! Úžasně pak působila krásná dívka v opravdu ženském oblečení v první řadě, často zpívající s Hamiltonem. Velmi osvěžující!

P.S. 2: Merchandise stánek se „suvenýry” byl bohatý, žel nosičů minimálně: Seeing Eye Dog na CD a LP (jasně že jsem koupil) a pak už asi jen jedno nebo dvě DVD Page Hamiltona. Jak správně poznamenal @jehudas na twitteru: „akorat, tyvole, kde to sme, kdyz jedu turne k 20 letum Betty a Betty sebou nevezmu?”