Zkouška loajality, techniky i vodního sloupce (Colours of Ostrava, 2023)

Papírově se zdálo, že tím největším tahákem bude Burna Boy (nebo pan prezident), já chtěla především uctivě pozdravit legendární interprety: Lenku Dusilovou a Gilberta Gila. Je zpupné či nevhodné stavět je vedle sebe? Publikum měli podobně velké, oba rekapitulovali dekády práce. A zatímco Dusilenka (snad se tak stále smí označovat) oslnila, Gilberto Gil byl přijat poměrně chladně - dřív než začalo pršet. Přeci jen může tropicália znít v tom třeskutém festivalovém mixu trochu monotónně, v krvi nám nekoluje jižanská krev a únava už bude taky znát. Ta naše. O únavě pána s úctyhodným věkem 81 let nemohla být řeč. Spolutvůrce stylu je vitální, přátelský, usměvavý i vrtivý, a na rozlučkovou tour si postavil moc pěknou a početnou kapelu. Nicméně jistojistě by udělal větší službu za slunného odpoledne, koneckonců o show tady nešlo.

O hudbu výsostně šlo také u relativně nově poskládaného bandu zmíněné české, tolikrát oceněné a neustále se rozvíjející zpěvačky a skladatelky. A co ta předvedla?! Sytý rockový zvuk, hromada loopů, a pak Igor Ochepovsky, mistr jazzu i Abletonu, dodal taky své. Ne že by Dusilenka s mašinama dávno nekouzlila, tentokrát se ale věnovala více zpěvu a kytaře. A tanci, to když vyšroubovali instrumenty do totálního synth-elektro bordelu punkových rozměrů. Vlčí oči, Insomnia, Řeka, Tma... Došlo i na intermezzo s připomínkou společné tour s Načevou (a Bittovou), v interpretaci se zpěvačkou Alen.

Ta naše láska

Jak je tajemná

Skrytá, delikátní

Snivá, přejemná.

Taková pro mne byla celá hodina.

Na Colours mě vždycky baví sledovat, co si kdo dovolí, když za sebou nemá desítky koncertů. Někdo neuhne ani o píď z naučených notiček a nešetří pokornými děkovačkami, jiný se nechá v dobrém rozmaru strhnout na hranu trapnosti. Autentické a bezchybné Viah nejenže neváhaly tradičně vylézt na pult a pařit mezi vlastní technikou, ale rovnou si do svého závěrečného tracku nasamplovali Deníkem N vydaný záznam rozhovoru s ostrahou kvůli duhové vlajce. No a berlínský producent Zouj byl uvolněnost sama: „někdy jsem dobrej, někdy je to shit, haha…” Jenže když máte kolem sebe „plnotučnou” kapelu a na triku odvážnou misi, projdou vám nakonec i nekonečné pauzy na ladění nebo zbytečné kecy bez pointy. Zouj začínal v metalovém undergroundu a aktuálně prozkoumává možnosti hyperpopové budoucnosti. A výsledek je neskutečně zábavný. Bere zavděk vším, co frčí. Opírá se o výbušné charisma tanečnice, zpěvačky a rapperky jménem Sahareya. A do svých EP přimíchává od funky přes rock po R’n’B aspoň dvě kávové lžičky. Než svou show dorval do úspěšného konce, byli jsme i v pláštěnkách bouří promoklí až hanba, ale má to mít. „Follow,” dík!

A co teda ten papírový trhák? Konec tohohle příběhu se nenapsal. Ani vyjádření k přerušení Dangera. Změnilo by to něco?