Zkřivený ksicht, zválené džíny a rukavičky (Skeletonwitch, Mantar & Co.)

Začalo se tak přesně, že jsme dorazili doprostřed setu Deathrite, deathmetalového spolku z Drážďan. Docela dobře naučená show, zřejmě si toho hodně psali do deníčku, když předskakovali Napalm Death nebo Full of Hell. Asi bych byla spokojenější, kdyby zpěvák na konci nehonil stojan mikrofonu.

Periferně jsem zahlídla obskurnosti silně připomínající umělecké kovářství z facebookové skupiny Hudební bazar. Stojany, z nichž srší plameny, ale na které se nechceš nabodnout. Pak k nim s patřičnou pompou nastoupili belgičtí Evil Invaders, jejichž thrash metal na speedu vyprovokoval i k mikromoshpitu. Oproti vyprodaným koncertům zbytku jejich tour se tady museli spokojit se slabou stovkou hlav. Na nadšení ze zběsilého sázení riffů jim to ale neubralo. Sousto pro autistického epileptika.

Mantar jsou nejen těžkotonážní směsicí punku, metalu, rokenrolu a doomu, Mantar jsou jen dva, Mantar jsou hyperaktivní vytrvalec Hanno Klänhard a Erinç Sakarya. Jeho bicí samopal je přesnější než hodinky, ale umí i pěkně zvolnit a nechat tě roztéct do podlahy. Při poslechu jejich alb si lze jen málo představit, čeho jsou schopni naživo. Údernost hudby osciluje okolo precizní rytmiky, hutné kytary a punkového jádra, oproti předchozím kapelám jsou uvěřitelní, osobití a svérázní. Jaká úleva. Endorfiny vyplaveny na rok dopředu.

Přerod zpěváka Adama Clemanse z obyčejného metaláka mimo pódium na špinavého otrhance na pódiu je vždycky zážitkem. Nikdy jsem Skeletonwitch neviděla v předchozí sestavě s Chancem Garnettem, který si to dozpíval až k vyhoštění z kapely, Clemans ale zvládá všechny hlasové polohy bravurně a je ústředním elementem celé šou. Zkřivený ksicht, zválené džíny a rukavičky, tak to máme rádi. Je to thrash, co se nezasekl u laciné dupárny, je to mašina nezdolnosti, skvělých kompozičních postupů a blackové razance. Víc takových koncertů, víc takových metalů i víc Mantarů.