Zola Jesus: Jistý boj s nejistotou

Klidně můžete říct, že se pachatelka vrátila na místo činu. Nejdivočejších stopětapadesát centimetrů na východ od Wisconsinu. Akorát před necelými čtyřmi lety byla blond a místo rozvážné Taigy do MeetFactory přivezla hity natřískaný Conatus. Na jednu hudební kariéru docela dlouhá doba, hodně se změnilo a něco zůstalo stejné. Třeba fakt, že i přes osobitý charakter Zola Jesus pořád nemá punc té megastar, kterou by ve vyprodaný Lucerně zasadili do nákladných kulis a extravagantních kostýmů. Jenže ona tohle nepotřebuje.

Tenhle večer do sebe papírově všechno zapadalo, všechno mělo svojí logiku. Freddy Ruppert Niku víceméně "nastartoval" ve svém tehdejším lo-fi projektu Former Ghosts. Od té doby je pojí přátelství, což ona sama během svého setu připomněla poděkováním. Ale popořadě. Freedy rozehrál skutečně bizarní předzvěst. Přesně ten typ muziky, na který tělo ani mysl neví, jak reagovat. Vazbení, hluk, co vás dokonale obtéká, a zároveň se cítíte nezúčastněně. V zádech promítaná projekce s brutálním wrestlingem a zpomalený crashtesty, soustavný hudební tlak, kterým se snažíte proplout, podlehnout mu se ctí. Minimalistické noise elektro dávalo smysl v rámci okamžiku, ale dojem jako takový to poprvé (a ne naposled) roztříštilo vedví.

Klub se začal zaplňovat skutečně až s příchodem Zoly Jesus. Nabízela se otázka, jestli na celkovou návštěvnost nemá vliv fakt, že je MeetFactory docela daleko od centra města. Prostředí samotné ale, bez ohledu na nostalgii, bylo více než důstojné. Dobře, ty papundeklové Himaláje a pár svítících krystalů působily možná lacině, ale jak už jsem zmínil, o tomhle Zola není. Očekávaný otvírák, song Taiga, a Nika se během okamžiku z introvertní múzy promění v epileptickou vílu Amálku, která zběsile pobíhá sem a tam, naráží do stěn, divoce hází dlouhými vlasy. Živel, kterému tu energii věříte, protože jste její součástí. Jenomže s aktuální hitovkou Dangerous Days se vystoupení rozdělilo do dvou rovin. Živé perkuse vepsaly jinak poměrně smířlivé, downtempové muzice nečekaně agresivní ráz, pod kterým často mizela Zolina hlavní deviza - zpěv. Třeba song Hunger, který na tom tepání stojí už studiově, měl místy bezmála breakcorový feeling. Bavil by mě, kdybych neměl pocit, že ji v tu chvíli spíš pohlcuje, než nějak povznáší, podtrhává. Naopak v pasážích, kdy dala naplno vyniknout svému hlasu (naléhavou Nail ze začátku dávala a capella, bez mikrofonu), nabývalo vystoupení zpět na jistotě. Právě tahle diverzita dvou naprosto rozdílných poloh mu však nedovolila vyloženě a jednoznačně strhnout.

Jasně, přídavek (nejen) v podobě staršího singlu Vessel potěšil, přesto se mi chce říct, že Zola žila a prožila vlastní svět, ze kterého jsem si "směl" odnést jen polovinu dojmů, veskrze pozitivních dojmů. Když se jí do budoucna podaří zapracovat na podkladu, který bude ještě víc osobní, osobitý, který tolik nepotáhne její nezaměnitelný hlas, ale který jej postrčí dál, pozici v první třídě moderního artpopu jí hned tak někdo nesebere.