Zpěv odkvétajících slunečnic (White Ward)

Krok po kroku. Atmosférou naplněný black metal přitahuje posluchače jako střed černé díry. Pomalu, píseň po písni, bez šance se vymanit. Další salva blastbeatů, další krok černých siluet blíž k pódiu. A v centru všeho jsou ukrajinští White Ward.

Jejich hudba se rozpíná a objímá všechny přítomné. Na více než hodinu vytlačují White Ward myšlenky na cokoliv jiného pryč ze sálu. Stejně snadno, jako skladby vyplňují prostor, vyplňuje i kapela svůj hrací čas. Temný žalozpěv nad ztrátou lidskosti doplňuje melancholickými mezihrami a progresivnější kytarou. Přestože zní pro White Ward typický saxofon dnes jen ze samplů, působí prodlevy vyplněné jeho tesknými tóny přirozeně. A díky tomu, že se míra tlaku a tempo proměňují v přirozených vlnách, vyhýbá se čtveřice nástrahám stereotypu a nudy.

Ostré bzučení kytary a agresivní bicí doprovází freneticky blikající stroboskop, v intermezzu hudebníky zahalí hřejivě modré a žluté reflektory. Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru. Naopak zvuk je zcela reálný, vytříbený, zaslechnout v běsnění nástrojů zabručení basové struny je radost.

Zatímco saxofon zní pouze ze záznamu, druhá kytara předkapely Three Eyes of The void odehrála celý set z úkrytu za jedním z bílých sloupů. Kytaristy si někteří posluchači až do konce setu nevšimli, přesto hrála spolupráce kytar v atmosferickém blacku polsko-ukrajinské sestavy zásadní roli. Právě melodické kytarové linky ozvláštnily přímočarý set. Ten sice nedosahoval nápaditosti headlinera, k nastolení správné nálady ale postačil.

Když se Three Eyes of the Void poprvé vydali do blastbeatového sprintu, působilo to, že bubeník a silně nazvučený kopák zůstávají o půl doby dozadu. Při dalším zrychlení už ale paličky rozmetaly nejistotu a vše do sebe zapadlo. Nic nového ve světě metalu, přesto byla hlavním dojmem na konci setu spokojenost.

Vystoupení White Ward předcházelo několik minut, kdy nervózně působící kapela posedávala na pódiu a čekala, až někdo mávne startovním praporkem. S prvními tóny se ale proměňuje v sebejisté médium, skrze které proudí ven pečlivě vystavěná metalová bouře. Bouře, která zvedá nad hlavy publika ukrajinskou vlajku a která končí dlouhým hromobitím potlesku.