Zralá romantika Marka Lanegana

Kouzlo osobnosti, charisma, ledabylý šarm. Když se někomu těchto vlastností dostává v takové míře jako Marku Laneganovi, má na pódiu z poloviny vystaráno. Samozřejmě že pokud by se na tyto dary spoléhal až příliš a šidil na muzice, pozná se to a šarm se rázem změní v povýšenou znuděnost. Ničeho takového se Lanegan pochopitelně nedopouští, jen prostě nemusí sahat k otřepaným rockerským pózám a podkuřování publiku, aby zaujal. Stačí mu postavit se k mikrofonu s nadupanou kapelou a skvělou albovou novinkou Somebody's Knocking v zádech a spustit. Jeho orvaný, jako přes struhadlo tažený hlas si vás okamžitě přitáhne sám. Minimální prodlevy, autorské komentáře nejsou potřeba, všechno je v písních.

To John Robb, frontman a baskytarista předskakujících The Membranes, ostrovních postpunkových veteránů, se musel snažit o něco víc. Neustálým pohybem po pódiu a hecováním si kontakt s publikem poctivě a úspěšně vydřel, ačkoli pokus o rozezpívání davu vyzněl poněkud naprázdno. The Membranes měli ve svých začátcích možnost koukat pod prsty velikánům typu Public Image Ltd., Joy Division nebo Gang of Four a jejich písně jsou tímto odkazem nasáklé. Tahle éra zrodila originálnější party, ovšem co se týče věrohodnosti, stěží se jim dá něco vytknout.

Jen o málo mladší Mark Lanegan na podobné muzice rovněž vyrůstal a deska Somebody's Knocking tyhle inspirace odhaluje zcela nepokrytě. První polovina koncertu, sebejistě vygradovaná až k mocně hřmící čtveřici songů Stitch It Up, Burning Jacob's Ladder, Night Flight to Kabul a Beehive, stála z větší části právě na novinkách. Výrazná melodičnost, na níž Lanegan v jejich případě vsadil, se ukázala být tvrdou měnou i v živém podání a vyprodaný Lucerna Music Bar se v tom syrovém a zároveň chytlavém kytarovém náporu blaženě vyhříval.

fotogalerii z koncertu sledujte zde

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce a přirozeně se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz se zaprášenou, temně bluesovou romantikou amerických dálav, a i pak zůstávala přeladěná na spíše vypravěčskou frekvenci v rámci pomalejších temp s větším podílem kláves. Další čerstvá věc Penthouse High se přes roztomile „neworderovskou“ patinu ukázala být trochu delší, než bylo záhodno, a při následující baladické One Hundred Days už by jednoho málem napadalo cosi o uvadající atmosféře. Nebýt ovšem jiskřivého kytarového sóla Jeffa Fieldera v závěru, které vlak posadilo zpět na koleje a připravilo půdu pro další zaručenou hitovku z nové desky, Name and Numbers.

Na přídavek vytáhl Mark Lanegan Band ještě dvě osvědčená esa z alb Blues Funeral a Phantom Radio, z nichž především Harborview Hospital s projasněnou zvonící kytarou patřila k vrcholům večera. Nakonec, po Laneganově zamávání a odchodu do zákulisí, už jen Fielder ujistil publikum, že na tohle místo se vždycky rádi vracejí a kupodivu to znělo opravdu upřímně. Mark Lanegan je u nás poměrně častým hostem, nicméně výsledkem není oboustranná únava, ale utužující se vzájemné pouto. Přítomnost několika nezdolných a zřejmě nevymýtitelných buranů s telefony v permanentní pohotovosti na tom nic nemění.