zs [zi:z] Brno

Pražák z Prahy vyjede nerad, vzhledem k množství koncertů v metropoli ve srovnání s „periférií“ by se zdálo, že není proč. Jenže často jako kdyby v Praze probíhaly hlavně „povinné“ koncerty velkých či módních jmen a skutečné zajímavosti se objevovaly v Pardubicích, Bratislavě, Brně. A tak se může stát, že ačkoli svérázní newyorští experimentátoři Zs hrají v Brně potřetí, na pražskou premiéru, pokud vím, stále čekají. Zatím musí stačit, že na ně přišla plná Praha (někdo se při vymýšlení názvu prostoru bavil).

Zs patří k nečetným kapelám pohybujícím se ve vlastním vesmíru a dnes hned ze začátku odpalují veškerý arzenál. Žádný popis dění na pódiu nemůže stát sám o sobě bez výhrady, která jej částečně popře. Pointilismus kytary a bicích se prolíná s plochami, které tvoří elektronika a saxofon. Disciplinovaný minimalismus plyne vedle naprosté volnosti, precizní struktury koexistují s chaosem. Rovné a rozbité rytmy mohou znít současně. Hranice mezi protiklady se v podání Zs tříští a zdánlivě nespojitelné prvky fúzují.

Svým způsobem jde o propojení hlukové, rozevláté rané tvorby Zs s tou striktnější druhou polovinou. Zřejmě jde o skladby z nového alba, které se ještě nepodařilo vydat, takže nikdo netuší, co v hudbě přijde, jak se budou skladby vyvíjet. Ne že by to něčemu vadilo, epileptické tanečky prvních řad mluví za vše – kvality Zs se neomezují na sofistikovanost, naživo jde také o hypnotický rituál.

První třetina setu je fantastická, vystupuje mimořádná schopnost Zs hrát originálně, a přitom organicky. A to neznamená purismus, všechno vychází z dynamiky v kapele. Frenetický, tribální styl bubeníka Grega Foxe (Guardian Alien, Ben Frost, Liturgy atd.) tvoří spolu s repetitivním vybrnkáváním kytaristy Patricka Higginse kostru a osobitost hudby, nesmírně důležitý je také kapelní přírůstek, neznámý elektronik, který hlučí, sampluje zbytek kapely a obecně dává zvuku hloubku a syrovost. Zakládající saxofonista Sam Hillmer je překvapivě nejméně výrazný, častěji než ostatní odkládá svůj nástroj a jen poslouchá, co v rámci jeho platformy vzniká.

Ve druhé části intenzita polevuje, set se přelévá spíš do zvukových meditací a vyčerpaný dav si může oddechnout. Druhý vrchol přichází na samý závěr se skvělou Corps z alba Xe, ani ta se však nevyrovná nepředvídatelnosti začátku. Nadšený aplaus si ještě vyžádá improvizovaný přídavek v podobě kraťoučkého noisecorového prasopalu. Famózní koncert.

Příjemně překvapil předskakující slovenský projekt Vritti. Duo elektroniků nejprve nalákalo téměř hlukovým začátkem, aby následně set rozpustilo do koktejlu, ve kterém se surrealismus Nurse with Wound, cizost Coil a syrový chaos Throbbing Gristle mísil s tanečními fragmenty a celkově současným vyzněním. Přes velice volnou strukturu se dařilo držet jakousi kontinuitu, kterou se posluchač mohl nechal pohltit.