Ztratit se pod dusotem syntezátorů (Ritual Howls)

Těžký náraz do zdi syntezátorového hluku. Kdo čekal minimalistické temné country, musel být zklamaný. Mlha v pevném skupenství, kterou dokázaly prořezávat pouze drze ostré stroboskopy. Toto nebyl western, kdy úporným horkem člověk přichází o zbytky smyslů, ale spíš nehostinný futuristický kyberprostor, kde se chvění strun kytar schovalo za elektrické výboje elektroniky.

Detroitské trojici předskakovali tuzemští Plusminusnula, servírovali diskrétní postpunkové rytmy a v tvorbě dynamiky skladeb, kdy chtěli demonstrovat neudržitelnost současného života, jim pomáhaly gradující údery do činelů a občasný Švejdíkův chraplák. Naproti tomu, Ritual Howls před sebou valili většinu času homogenní kouli hluku, kdy dominantním prvkem byly přebuzené elektronické bicí, které nějakou dynamiku udělají jen těžko. Kde je tento nástroj spíše nutným zlem, tady tvoří velkou část zvuku, hlavně na koncertech, kdy se skrze elektronická udělátka derou tradiční nástroje ven pouze s velmi marnou snahou.

Rozeznávat kontury konkrétních skladeb bylo velice náročné. Zvukové aranžmá a hlasitost nástrojů sice vybízely k pohybu, který se moc neděl, zato se vytrácela veškerá intimita a hloubka. Ritual Howls se omezili na úspornou komunikaci a podtrhovali tak pocit, jako když stojí za zdí. Ne fyzickou, ale jako by se to všechno elektromagnetické vlnění jejich nástrojů zhmotňovalo do neprostupného rastru laserových světel.

Přes to všechno šlo o intenzivní zážitek, kde Ritual Howls tomu, kdo chtěl, nabídli ruku a ponořili se s nimi do asfaltově temného industriálního hluku. Darkwave, cyberpunk, přefuzzovaná baskytara, temné vokály a hypnotické syntezátory. Paul Bancell, s vizáží indiánského náčelníka, se sice se svou kytarou prosazoval těžko, ale i tak poutal pozornost tím, jak se zlým výrazem v obličeji hřímal barytonem o tom, jak jsme sami, ale sami spolu. Škoda že se všechny jejich přednosti a Bancellovy nářky musely cedit přes husté síto hluku, produkované synťáky Chrise Samuelse, který do nich bušil jak smyslů zbavený a zároveň kolem nich tančil jak u obřadního ohně. Těšili jsme se na temné country a dostali jsme temnou diskotéku.