Blues s úsměvem (Larkin Poe)

Na halloweenský večer přivezly Američanky Larkin Poe hudbu, která spojuje jejich jižanské kořeny s moderním feelingem a živelností. Ve Foru Karlín předvedly většinu svého loňského alba Blood Harmony, elektrickou show oživily akustickým setem a publikum bavily originálními vícehlasy, mistrnou hrou na nástroje i přirozenou pokorou.

Rebecca Lovell boří mýty o ženské jemnosti drsnou hrou na kytaru, přitom si dál udržuje sympatie něžným vzhledem, tancem, milým doprovodným slovem a zejména melismatickým zpěvem, silným a zároveň velmi procítěným. Na ten je podle toho, jak si s ním během koncertu hraje a nešetří improvizací, řádně hrdá a ví proč – publikum na její zpěv reaguje obrovským nadšením. Megan Lovell do toho čaruje srdceryvnou hrou na steel kytaru, střídá jich hned několik, metá okouzlujícími úsměvy a přidává se v pevných a promyšlených dvojhlasech, které bohužel občas, ať už vinou zvukaře či frekvence dalších nástrojů ve velkém sále, nejdou slyšet tak, jak by si zasloužily. Neokázale se přidává rytmická sekce, která sestrám po celý večer buduje pevný základ k energickému pojetí. Na podiu září obrys zeměkoule měnící se podle nálady skladeb, modré paruky hudebníků kontrastují se sterilně působícím bílým oblečením, na kterém se efektně odrážejí pestrobarevná světla.

Larkin Poe hrály hlavně skladby z nejnovější desky Blood Harmony, mají se také čím chlubit. Písně jsou rafinované a prováděné s citem a duchaplností. V Georgia Off My Mind vzpomínají na své kořeny, kterým také vděčí za možnost dělat to, co chtějí a co je těší. V Bad Spell se dívky střídají v dlouhých sólech podle momentální nálady v sále. Halloween? Tak tedy trochu strachu a mystiky, jak určila Rebecca Lovell kytarou i slovy.

fotogalerie z koncertu ke zhlédnutí tady

Vrchol večera přišel paradoxně v jeho nejtišší části, kdy se kapela semkla do bluegrassového kroužku u prostorového mikrofonu a na akustické nástroje předvedla baladu Might As Well Be Me s citem, který vháněl slzy do očí. Southern Comfort poukazovala nejen na whiskey, kterou si připili, ale i na píseň toho názvu, navozující domácí klid a lásku k místu, kam patříme. Hudebnice i dva doprovodní muzikanti tvořili harmonie, které konečně naplno vynikly. A po cover verzi Crocodile Rock už publikum opět dovádělo při opakovaném „la“ a přesunu zpět k elektrickému zvuku i rychlým písním jako Wanted Woman AC/DC. Přídavek Deep Stays Down pak pojaly sestry zpočátku jako ukázku své vokální semknutosti, když reprodukovaný hudební podklad až později nahradily kytarami.

Larkin Poe nejsou něčím, co tu ještě nebylo, ani si na to nehrají. Vystupují jako spřízněné duše, které spojuje nejen krev, ale i láska k rodné zemi, její hudbě – gospelu a blues i k lidem kolem sebe. Do Prahy přivezly podruhé nejen toto zázemí, ale i evidentně odpracované roky dřiny na nástroje, a hlavně přirozený smysl pro nenabubřelé bavení publika s neustálým úsměvem.