BPM Hradiště

Tak zase další den, co? Skupina přeživších ze sobotní filmové smršti, zahajuje svoji neděli polední dávkou kofeinových vyprošťováků. V sobotu večer, v neděli ráno, kafe teče, stany stojí, Hvězda svítí a Hradiště se mění v lidské mraveniště, hemžící se dělníky filmu a kultury. Pro mě ale letošní Filmovka začala už v únoru, když mi na facebookovém profilu přistála pozvánka do skupiny Přátelé Filmovky. Přijímám, sleduji a těším se ze zdi postupně plnící se lákadly na letošní ročník. S druhou srpnovou nedělí se online svět zhmotňuje a já stojím v parku u klubu Mír, kde spolu svádí zvukovou bitvu přednášky ze stanů České televize a Respektu společně s hudebním doprovodem z altánku. Tak Ahoj, kamarádi, snad se v tomhle světě za facebookovou zdí neztratíme.

Do víru festivalu skáču po hlavě. Bez programu se nechávám od kina unášet proudem akreditovaných návštěvníků, vyplivne nás na náměstí u Klubu kultury, případně neomylně trefí stánek se čtvrtkou pizzy za devatenáct korun. Mottem letošního ročníku je naslouchat filmu. Ve městě je ale slyšet tep celého festivalu. BPM Hradiště se odráží mezi činžáky a šíří se skrze všechna projekční místa jako lavina filmové euforie zatavená v plastových akreditačních kartičkách na modré šňůrce. Město je festivalem doslova prorostlé a tvoří mnohdy bizarní pavučinu vztahů mezi místňáky a návštěvníky a tak se příběhy na plátně prolínají s těmi odposlechnutými v hradišťských lokálech. V místním gastronomickém pokladu, kterým je Bistro Jednička, se můžu směle zapojit do debaty o problémech s koleny. Kde to bolí a jak to všechno natejká, vím díky nedávné operaci poměrně dobře. Ale vyprávění prošedivělého muže, co si při sekání trávy zapíchnul kosu do kolena úplně skrz, nemám šanci přebít.

Úctyhodným soupeřem při barvitém líčení krvavého utrpení se špetkou černého humoru by tomuhle příběhu mohly být snad jen půlnoční projekce nebo polský snímek Vábení sirén. Ten velmi vizuálně explicitní cestou popisuje, jak moderní medicína dokáže proměnit ocas mořské panny v lidské údy. Ve zkratce, v půlce rozříznout, vyměnit a zase sešít, popovým popěvkem v průběhu operace se nedá nic zkazit. Krví a intrikami ve svých hrách nešetří ani Shakespeare, a proto se před večerní projekcí Kurosawova Krvavého trůnu, jež je adaptací Macbetha, rozhodnu dosladit si život v cukrárně na rohu náměstí. Je těsně před zavíračkou a prodavačka tahá dovnitř trojrozměrnou maketu točené zmrzliny velikosti Shetlandského ponyho, která velmi nápadně připomíná tradiční zmrzlinovou cenu, již každoročně Asociace českých filmových klubů na festivalu udílí. Tuhle smeč na humor proměňuji v příjemnou remízu trapnosti. Paní se směje, to jo, já to tady vyhrála, to víte.

fotogalerie z festivalu najdete tady a tu

Mezi návštěvníky se sice na medaile nehraje, ale o čas tu tak trochu jde. Přeběhy mezi filmy jsou na pomezí sprintu a vytrvalostních disciplín, protože do finále se kvalifikují jen ti, co doběhnou včas a vejdou se do kapacity sálu. Hlavní časomírou je Radomír Kokeš, jehož stopky nemilosrdně odměřují vteřiny filmových úvodů před začátkem němých filmů. V Tokiu olympijský oheň dohořel, ale na Filmovce duch fair play přežívá dál. Ve frontách se stojí vzorně a bez předbíhání, pitný režim se doplňuje v pravidelných intervalech. Já jsem letos z běžeckého maratonu přesedlala na cyklistický okruh.

Silniční cyklistice je Hradiště poměrně nakloněno, i když večerní cesta podél neosvětlené řeky se málem proměnila v triatlon. Ze sedla vnímám město z úplně jiné perspektivy. Kochám se úrodou rajčat na místních balkonech a ztrácím se v systému jednosměrek, které mi byly jako chodci úplně cizí. Ušetřené sekundy věnuju nákupům zmrzliny a povalování se v parku na dřevěných lavičkách nasáklých festivalovou směsicí nočního deště a rozlitého vína. Tepovka Filmovky eskaluje do finále, závodníci před velkým finišem ale neodpadávají, právě naopak. Jejich řady houstnou, jejich tempo je vražedné a jejich revírem je cílové rovinka posledních dvou dnů filmových bakchanálií. Průběžné výsledky zatím vypadají na zlatem zalitý týden pro všechny zúčastněné, tady se dějiny přepisují každý rok.