Články / Reporty

Chlapi nezapomněli, jak se dělá tvrdá hudba

Chlapi nezapomněli, jak se dělá tvrdá hudba

woko | Články / Reporty | 10.11.2012

Češi očividně Caspian rozumí. Jak jinak by si člověk vysvětlil, že tu od léta páně 2008 byli počtvrté. Vyjma 2011, kdy psali nové album, tu byli rok co rok. Poprvé vystoupili jinde než v Chapeau Rouge, což se ukázalo jako problém pro kytaristu Philipa Jamiesona, kterej se se svejma dvěma metrama skoro nevešel na Strahov. Ale to předbíhám.

První „kapelou“ večera byl jednočlenný projekt Kanaďana Erica Quacha Thisquietarmy. Absolutně jsem nevěděl, co čekat, ale byl jsem mile překvapenej. Eric nezahrál koncert, jak možná lidi jako já očekávali, ale předvedl jeden dlouhej půlhodinovej set, kdy přehrál (předpokládám) všechny svoje pecky. Byla to ohromná salva soundu a dronu, do který se zpovzdálí rvaly jednoduchý, rytmický linie. Sunn O))) pro začátečníky. Vše doprovázeno pochmurnou projekcí, která dobře sedla. Lidi před pódiem sice stáli jak solný sloupy a málokdo se odvázal, ale alespoň jich tam stála hromada a nakonec Kanaďana potěšili potleskem. Dobrý, ale na leckoho to mohlo bejt až moc experimentální a divný.

Protože prostěradlo, projektor a kytaru s pedálama člověk neuklízí moc dlouho, Caspian se na pódiu octli ani ne po deseti minutách a já začal mít strach, jestli se tam neumlátěj. Přece jen je jich šest a z předchozích pražskejch zastávek vim, jak to uměj rozparádit. Vešli se tam akorát, krom zmíněnýho Philipa, kterej párkrát zažertoval, jakej je na Sedmičku hroznej habán. Večer začali titulní skladbou Waking Season, která otevírá i samotný album. Na začátek dobře, ale Caspian maj mnohem lepší a nabušenější songy. Na novém albu jich zrovna moc není, nicméně první půlka koncertu odsejpala skvěle. Procellous, jedna z těch lepších z Waking Season, skvěle rozehřála publikum, ovšem Some Are White Lights nejde s novinkou srovnávat a odnesla si bouřlivý ohlas. Následovala Malacoda a člověk by si pomalu myslel, že ani šestici se nová deska moc ráda nehraje a že se pojede ve starejch osvědčenejch bombách. Další dva songy bohužel tempo koncertu rozhodily a přišlo mi to jako půl hodina, než dozněly Concrescence a Gone in Bloom And Bough. Následující Halls Of The Summer zuřící dav zpátky přivolat nedokázala, ale poslední kousek Fire Made Flesh (což je shodou okolností zavírák i na albu) ukázal, že chlapi nezapomněli, jak se dělá tvrdá hudba. Naprostá pecka. Jenže Caspian musí končit koncerty zásadně Sycamore, takže po krátké pauze se vrátili a dali Moksha. A pak Sycamore. Podle ohlasů to bylo pro spoustu lidí poprvé, co jí viděli Caspian hrát. Ty čuměli.

Žádný Crawlspace nebo Ghosts of the Garden City, ale tohle je přece tour k Waking Season. Podle mě byla nová deska odprezentovaná skvěle, nezapomnělo se ani na zlatý kousky jako třeba The Raven, což byl nejspíš takový dárek pro Čechy. Nikde jinde ji v Evropě nehráli. Češi Caspianům zkrátka rozumí a nabitejch 75 minut to jen dokazuje. I když to nebyl nejlepší koncert, kterej jsem s nima zažil, obviňujme z toho spíš novou, klidnější desku. Tihle sem přijedou i popátý. A pošestý. A díky Landmine Alert, že nám je sem vozej. Uvidíme se příště.

Info

Caspian (usa)
8. 11. 2012, Strahov 007, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slastný tinnitus (Daughters)

redakce 22.10.2019

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.