Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Offtopic / / Movie/dox | 02.10.2019
Nejvýraznější český film v programu letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech? ptali se nahlas někteří diváci už na začátku července. Michal Hogenauer debutuje odtažitým podobenstvím o manipulativních vztazích.
Viktor: Když v roce 2011 představil Michal Hogenauer svůj studentský středometrážní snímek Tambylles, vzbudil tím nemalou vlnu zájmu a taky nemálo slov o “naději českého filmu”, které zdejší kritika vyhlíží, kde může. Trvalo osm let, než se Hogenauer dopracoval k celovečernímu debutu. A poněkud zaměnitelně nazvané Tiché doteky rozhodně potvrzují, že patří k těm zdejším tvůrcům, kteří se nebojí.
Podobně jako loni Domestik (Vary uvedly v hlavní soutěži), pracují i Tiché doteky s velmi výraznou stylizací. Film se odehrává takřka výhradně ve stroze vybaveném luxusním domě, kam přijíždí mladá au pair (Eliška Křenková), aby se zapojila do chodu poněkud neortodoxní domácnosti. A film v duchu Stepfordských paniček graduje varovné signály a podivné situace - aby se po čase odhalila hrozivá pravda.
Veronika: Výrazněji než Stepfordské paničky mi Tiché doteky připomínaly horor Jordana Peela Uteč. Člověk zvenku vstupuje do uzavřené komunity, která v sobě přes svou přátelskou a láskyplnou fasádu skrývá hrozbu. A stejně jako Peele v druhém plánu předkládá alegorii rasové nerovnosti v americké společnosti, je Hogenauerův film obrazem vztahů mezi starými a novými členskými státy EU, nerovnosti mezi západem a východem. Bohatý nizozemský manželský pár se cítí zcela oprávněn zformovat dívku z ČR podle svého. A nejde jen o pracovní náplň, na jejíž určení mají snad i v celé přílišné pedantičnosti právo. Přes dívčiny protesty rozhodnou, že jí budou říkat Mia, převezmou starost o její výživu, později ovlivní i výběr partnera. A Mia se brání čím dál méně. Začíná totiž chápat, že být svá znamená být východní, chudá, neúspěšná. Jak napovídá sporá telefonická komunikace s matkou, byla touha po úspěchu, touha dokázat rodině, že na to má, důvodem jejího výjezdu do zahraničí. A tak je její zpočátku zdánlivě výrazná osobnost postupně rozpuštěna v samých dobrých úmyslech.
Viktor: Tiché doteky jsou ve zdejším kontextu rozhodně neobvyklé důsledností, s jakou budují svou přísnou stylizaci. Barevná paleta, záměrně monotónní herecké polohy, dialogy jako ze scientologického školení… to vše je zjevně domyšlené a taky zkušeně zinscenované. Že není do filmu možné emocionálně proniknout, je logickým důsledkem - a scestnou kritikou. Tady jsme na poli archetypálních situací, ne melodramatu. Což by ale nemělo odvádět pozornost od skutečnosti, že nechat postavy hovořit a pohybovat se jako roboty ještě nestačí pro to, aby film zvládnul své publikum dostatečně poznamenat.
Veronika: Film tak sice výborně funguje v alegorické, archetypální rovině. Pokud ale toužíme pochopit motivace jednotlivých postav, narážíme na hradbu. Nejde ani tak o nizozemskou manželskou dvojici, u níž Mia pracuje, potažmo celou komunitu. Ty můžeme vnímat jako monstra, jejíž zrůdnost je předem daná, a motivace či vývoj této zrůdnosti není důležitá. Problém je v postavě Mii. Její přerod z obyčejné a poměrně zásadové holky v chladnou robotickou tyranku s vymytým mozkem je příliš rychlý a ve světě filmu nemá dostatečnou oporu. Taky není jasné, proč se při svém útěku od rodiny neobrátila například na českou ambasádu nebo na místní policii. Lotyšsko, kde se film odehrává, je sice země poměrně vzdálená, ale i když je terčem mnoha oblíbených vtipů a memů, je to standardní a fungující demokracie. Snad proto má film omezenou možnost diváka zasáhnout. Protože si ho jen těžko může vztáhnout k sobě, k žité realitě.
Viktor: Tohle není rozměr, který u podobných filmů očekávám. Naopak - baví mě, jak se jim daří konstruovat světy odtažité a taky odtržené od běžné žité zkušenosti. Je to ale úkol těžší než vybudovat dobře odpozorovaný, povědomý svět - protože v případě filmů jako Tiché doteky bolí každý přešlap, každý detail, který udeří na jinou strunu byť jen maličko falešně. A přestože výprava či kamera jsou do značné míry imponující (po vší té šedi se mi chtělo trávit zbytek dne koukáním na duhu), má v tomhle ohledu Hogenauer ještě zřetelné rezervy.
Vít Kořínek 25.02.2021
Daniel opouští varšavský pasťák a na doporučení sympatického duchovního z ústavu míří přes celou zem do zapadlé vsi pracovat v truhlářské manufaktuře.
Bibiána Hajdanyová 08.02.2021
Čoraz väčší objem alkoholu ale postupne odhaľuje citlivé a boľavé miesta štyroch priateľov. Doľahne na nich samota, nepokoj, vyhorenie a problémy v rodine.
Bibiána Hajdanyová 06.11.2020
Politicky zameraná dráma Chicagský tribunál vyčnieva medzi podobne žanrovými filmami tempom, sugestívnymi hereckými výkonmi, ale aj celkovým spracovaním.
Bibiána Hajdanyová 30.10.2020
Scenár pracuje s námetom lásky a dospievania. Formujú sa v ňom pocity šťastia a radosti ako aj samoty, bezmocnosti či depresie vedúcej až k myšlienkam na smrť.
Bibiána Hajdanyová 16.10.2020
Aj keď je plný pohlcujúcej zmyselnosti, opojného tanca a temperamentu, základná otázka sa sústredí na to najpodstatnejšie – zložitosť ľudských vzťahov.
Bibiána Hajdanyová 12.09.2020
Partia dobrých kamarátov a dobrodruhov v ňom objavuje nepreskúmané miesta planéty, ktoré bývajú extrémne nebezpečné.
Jonáš Sudakov 30.08.2020
Iba v posledných piatich rokoch vyšlo šestnásť filmov o ľuďoch zaseknutých v časovej slučke. Síce je to vďačná téma, ale len málokedy sa tieto filmy...
Lukáš Masner 27.08.2020
Nově se totiž Nolanovi podařilo zakomponovat prvek časových paradoxů, kdy se v rámci jednoho záběru setkává hned několik proti sobě plynoucích časů, ale i pohybů.
Bibiána Hajdanyová 23.08.2020
Je možné sledovať atmosférické pohľady na krajinu, zrnité spomienkové zábery zo života umelkyne či megalomanské prostredie Ameriky, ktoré pripomína, ako veľmi ju Kahlo neznášala.
Bibiána Hajdanyová 02.08.2020
Raoul Taburin osciluje medzi komédiou a rodinným filmom, ktorý podrobne rozpracuváva strach z vlastnej slabosti.