Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Offtopic / / Movie/dox | 02.10.2019
Nejvýraznější český film v programu letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech? ptali se nahlas někteří diváci už na začátku července. Michal Hogenauer debutuje odtažitým podobenstvím o manipulativních vztazích.
Viktor: Když v roce 2011 představil Michal Hogenauer svůj studentský středometrážní snímek Tambylles, vzbudil tím nemalou vlnu zájmu a taky nemálo slov o “naději českého filmu”, které zdejší kritika vyhlíží, kde může. Trvalo osm let, než se Hogenauer dopracoval k celovečernímu debutu. A poněkud zaměnitelně nazvané Tiché doteky rozhodně potvrzují, že patří k těm zdejším tvůrcům, kteří se nebojí.
Podobně jako loni Domestik (Vary uvedly v hlavní soutěži), pracují i Tiché doteky s velmi výraznou stylizací. Film se odehrává takřka výhradně ve stroze vybaveném luxusním domě, kam přijíždí mladá au pair (Eliška Křenková), aby se zapojila do chodu poněkud neortodoxní domácnosti. A film v duchu Stepfordských paniček graduje varovné signály a podivné situace - aby se po čase odhalila hrozivá pravda.
Veronika: Výrazněji než Stepfordské paničky mi Tiché doteky připomínaly horor Jordana Peela Uteč. Člověk zvenku vstupuje do uzavřené komunity, která v sobě přes svou přátelskou a láskyplnou fasádu skrývá hrozbu. A stejně jako Peele v druhém plánu předkládá alegorii rasové nerovnosti v americké společnosti, je Hogenauerův film obrazem vztahů mezi starými a novými členskými státy EU, nerovnosti mezi západem a východem. Bohatý nizozemský manželský pár se cítí zcela oprávněn zformovat dívku z ČR podle svého. A nejde jen o pracovní náplň, na jejíž určení mají snad i v celé přílišné pedantičnosti právo. Přes dívčiny protesty rozhodnou, že jí budou říkat Mia, převezmou starost o její výživu, později ovlivní i výběr partnera. A Mia se brání čím dál méně. Začíná totiž chápat, že být svá znamená být východní, chudá, neúspěšná. Jak napovídá sporá telefonická komunikace s matkou, byla touha po úspěchu, touha dokázat rodině, že na to má, důvodem jejího výjezdu do zahraničí. A tak je její zpočátku zdánlivě výrazná osobnost postupně rozpuštěna v samých dobrých úmyslech.
Viktor: Tiché doteky jsou ve zdejším kontextu rozhodně neobvyklé důsledností, s jakou budují svou přísnou stylizaci. Barevná paleta, záměrně monotónní herecké polohy, dialogy jako ze scientologického školení… to vše je zjevně domyšlené a taky zkušeně zinscenované. Že není do filmu možné emocionálně proniknout, je logickým důsledkem - a scestnou kritikou. Tady jsme na poli archetypálních situací, ne melodramatu. Což by ale nemělo odvádět pozornost od skutečnosti, že nechat postavy hovořit a pohybovat se jako roboty ještě nestačí pro to, aby film zvládnul své publikum dostatečně poznamenat.
Veronika: Film tak sice výborně funguje v alegorické, archetypální rovině. Pokud ale toužíme pochopit motivace jednotlivých postav, narážíme na hradbu. Nejde ani tak o nizozemskou manželskou dvojici, u níž Mia pracuje, potažmo celou komunitu. Ty můžeme vnímat jako monstra, jejíž zrůdnost je předem daná, a motivace či vývoj této zrůdnosti není důležitá. Problém je v postavě Mii. Její přerod z obyčejné a poměrně zásadové holky v chladnou robotickou tyranku s vymytým mozkem je příliš rychlý a ve světě filmu nemá dostatečnou oporu. Taky není jasné, proč se při svém útěku od rodiny neobrátila například na českou ambasádu nebo na místní policii. Lotyšsko, kde se film odehrává, je sice země poměrně vzdálená, ale i když je terčem mnoha oblíbených vtipů a memů, je to standardní a fungující demokracie. Snad proto má film omezenou možnost diváka zasáhnout. Protože si ho jen těžko může vztáhnout k sobě, k žité realitě.
Viktor: Tohle není rozměr, který u podobných filmů očekávám. Naopak - baví mě, jak se jim daří konstruovat světy odtažité a taky odtržené od běžné žité zkušenosti. Je to ale úkol těžší než vybudovat dobře odpozorovaný, povědomý svět - protože v případě filmů jako Tiché doteky bolí každý přešlap, každý detail, který udeří na jinou strunu byť jen maličko falešně. A přestože výprava či kamera jsou do značné míry imponující (po vší té šedi se mi chtělo trávit zbytek dne koukáním na duhu), má v tomhle ohledu Hogenauer ještě zřetelné rezervy.
Tereza Bonaventurová 14.12.2022
Surrealistická jízda plná symbolů, repetetivních rýmů a popkulturních odkazů vás vezme na vesele imaginativní výpravu za těmi nejhoršími problémy současného světa.
Julie Pátá 01.12.2022
Můžeme si pokládat otázku, zda Sedlák natočil film, který má oslovovat generaci Z. Hledání odpovědi však nemá smysl. Banger.
Jakub Blaho 14.11.2022
Filmár a hudobník Jan Foukal nasadzuje ružovejšiu optiku a v novom filme dokumentuje silnejúce priateľstvo s Albertom Romanuttim, frontmanom Bert & Friends.
Jaroslav Kejzlar 01.10.2022
Italský režisér Dario Argento, který stojí třeba za kultovním hororem Suspiria (1977), se vrací z režisérského důchodu mysteriózním thrillerem Černé brýle.
Andrea Kubová 29.09.2022
Joaquin Phoenix navštěvuje různá města v Americe, kde se ptá dětí a mladých lidí, jak si představují svoji budoucnost a jak vnímají svět kolem sebe.
Štěpán Nezbeda 17.09.2022
Na pozvání platformy Synapse Knowledge přijede do pražské MeetFactory americký producent a režisér Stuart Swezey. Recenzujeme jeho dokument Desolation Center.
Ondřej Oharek 04.06.2022
Příběh otce a dcery byl uvedený v Locarnu a Torontu, u nás získal dva České lvy. Čím si zasloužil tolik ohlasů?
Štěpán Nezbeda 16.03.2022
Nejvhodnější by bylo film promítat na rozpadající se zeď domu v troskách jedné z opuštěných sudetských vesnic. Proč?
Štěpán Nezbeda 06.01.2022
Paolo Sorrentino, stejně jako mnoho velkých i menších filmařů před ním, se v novém snímku Boží ruka vrací k formativním rokům svého dospívání.
Lukáš Masner 12.12.2021
Film se daří uvěřitelně vyprávět o zdánlivě samozřejmých a všedních věcech – o rozchodech a sblížení, o průměrnosti, obyčejnosti a rozhovorech, které...