Články / Seriály

Moon Crew #25: Andrea Petrovičová

Moon Crew #25: Andrea Petrovičová

redakce | Články / Seriály | 10.08.2020

Andrea Petrovičová se v sérii Moon Crew skrývá za kresbou tajemného zvířete, její fotografie vám ale o její osobnosti prozradí mnohem víc než její portrét. Anebo právě naopak. „Černý vigvam s něžným svědomím,“ poznamenal o jejím světě, do kterého pomocí snímků nechává nahlédnout, šéfredaktor Full Moonu Michal Pařízek. Právě přehlídka Andreiných fotografií Měsíc na cestu mi svítí se stala první autorskou fotografickou výstavou pod patronací časopisu. Od té doby uběhlo pět let a Andrea přispěla do Full Moonu ještě spoustou svérázných portrétů a atmosférických snímků. V Moon Crew nakousla, jaké byly její začátky v Praze, jak přišla k focení nebo jaké ji baví rozhlasové hry.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Full Moon sa mi ocitol v rukách v r. 2011 a veľmi ma uchvátila tá neurčitá titulka, drsný papier, cool grafika, až som si myslela, že sa jedná o cudzokrajný časopis. A bola som nadšená, že má českú redakciu a už som si hneď predstavila, že čo a koho VŠETKO by som pre nich mohla nafotiť. Ale tak rýchlo to nešlo.

Jak dlouho pro něj fotíš? Dřív jsi psala i reporty, už se tomu nevěnuješ?

Pre webovú verziu asi od roku 2012, najskôr som Maximovi poslala pár obrázkov, a že to teda skúsime. Reportov som napísala pár a vznikli z potreby slovne sa vyjadriť k videnému. Teraz nie je potreba, nie sú ani reporty.

Jaký byl tvůj vztah s Apačkou?

Keď fúka divoký vietor, vždy si na Apačku spomeniem. Bola to náčelníčka s veľmi silnou osobnosťou a môj vzťah by sa dal označiť ako spočiatku zdržanlivý a postupne sa rozvinul do vrelého. Jej odchod mi prišiel veľmi nespravodlivý. Ale moc neviem, kam sa s takou nespravodlivosťou obrátiť, tak zostáva len zmierenie sa.

Navázala jsi za léta působení ve Full Moonu jiná důležitá přátelství?

Vďaka Full Moonu som spoznala mnoho úžasných vystupujúcich umelcov a naviac je to taký generátor na krásne, dlhotrvajúce kamarátstva. Ak by niekto zvažoval vstup do tejto srdečnej komunity, môžem len vrele doporučiť.

Odkud pocházíš a jak ses dostala do Prahy?

Pochádzam z Turčianskych Teplíc, a tým pádom je úplne jasné, že prvú cestu do Prahy v roku 1998 som vnímala ako veľké dobrodružstvo. Vo vlaku bol jogurt a sranda (viď foto 01). V r. 2003 som sa do Prahy presťahovala - bolo horúce leto a ja veľmi desperate a lost a až taká sranda to teda nebola... Som chvíľu predávala hotdogy, kým som našla lepšie uplatnenie. To som už mohla vysávať kanceláriu a chodiť šéfovi pre obedy. Povzbudzovalo ma pomyslenie, že všetky začiatky sú ťažké…. Ešte som mohla veriť v lepšie zajtrajšky, ale s vierou mi to nikdy moc nešlo.

Co přesně tě do Prahy přivedlo?

Ako úplne presne viem, že ma sem prinieslo niečo tak nepresné, ako je nepokoj v duši.

Jak ses vlastně dostala k focení?

Vyvstalo to samo - keď som mala 15 - 16 rokov, strašne som chcela “skutočný” fotoaparát, čo v ponímaní mojich rodičov znamenalo Kodak, kde šlo len stlačiť spúšť. Ale ani to ma neodradilo od zachytávania kolobehu života (viď foto 02, 03, 04). A keď sa mi do rúk dostali prvé peniaze, kúpila som si Prakticu a fotila ďalšie kolobehy. V drvivej väčšine bol výsledok úplne márny, ale nevzdala som to.

Málokdy tě člověk vidí bez foťáku a psa. Fotky psa máš taky? Jakým tématům se ve fotografování věnuješ?

Mojich psov veľmi rada fotím (viď foto 05, 06, 07). Niekedy je to už z núdze cnosť – rozumej, nemám koho, tak mi pes stojí/leží /beží modelom. Ale každý je strojcom vlastného šťastia – rozumej, mám sa snažiť, aby som mala viac ľudských modelov… No a tie témy sú veľmi ošemetná otázka, lebo vlastne neviem. Ale keď ma baví fotenie, výsledok samozrejme dosahuje vynikajúce kvality.


V aktuálním Full Moonu #111-112 máš foto esej „Dolná Štubňa je miesto, kam sa v živote nedostaneš!“. Jak vznikala a proč právě tyto fotky skončily v časopise?

Na túto otázku vôbec neviem odpovedať. Náčelník Michal požadoval aj nejaké “povídání”, ale textovo som bola úplne bloknutá, že som vymyslela len tento blbý titulok, ktorý sa mi zdal najskôr vtipný (ktože by sa už len chcel dostať do Dolnej Štubne?!?), ale potom už nie a už to nešlo vymazať. Celkovo rodinu fotím dlhodobo a mnohí už nechcú, aby som ich fotila. A mnohí už nie sú, tak ich už fotiť nemôžem, napr. Marienka (viď foto 08). Potom som si dala trochu pauzu a asi pred dvoma rokmi začala opäť. Nie je v tom žiadny koncept, len to keep the memory. A to je asi vlastne môj všeobecný koncept… Fotky som tak rôzne skladala, ale bolo tam príliš veľa motívov, tak som nakoniec dala taký štandardný trojuholník - fotbalové ihrisko, deti a manželstvo.

S Full Moonem pracuješ roky, nafotila jsi bezpočet portrétů. Které focení ti utkvělo v hlavě nejvíce?

Jeden z najmocnejších zážitkov bolo fotenie s Františkom Skálou, keď z toho mala vzísť možno aj titulka! No akože by sa mi splnil sen?! Nemohla som tomu uveriť! Bola som z neho úplne v strese a bolo mi jasné, že za tých desať minút, čo na fotenie bolo, nemám šancu Václava Jiráska preskočiť. Ale umčo nie je súťaž, som sa povzbudzovala. No ale bolo to úplne márne, aj ja som bola márna a v tramvaji som bola úplne zničená, lebo som vedela, že na titulku to teda vôbec nie je. A cover bola samozrejme od Václava.

Na víkendové fotenie v Olomouci s Nylon Jail by som asi chcela trochu zabudnúť, ale nedá sa. A tak dobre nezabudnuteľné bolo stretnutie s Libušou Jarcovjákovou, bola pre mňa veľká česť na rozhovore vôbec byť (rozhovor vyšel ve Full Moonu #111-112, pozn. red.). Libuše sa nerada fotí, ale bola trpezlivá a ochotná mi niečo zo seba “dať”.

Ráda experimentuješ s technikou i digitálními úpravami, v poslední době je možné tě zahlédnout především s kompaktním digitálním fotoaparátem. Taky jsou tvoje fotky jaksi abstraktnější: rozmazané, někdy přesvícené. Co se tím snažíš zachytit?

Malý kompakt bol vtipný prístroj, s ním sa dobre robili také ušmudlané momentky (viď foto 9). Už ho nemám, ale… vytiahla som Prakticu, fotím, čakám, predstavujem si, ako to bude vyzerať, a sámoška to vôbec tak nevyzerá, ako som chcela, aby to vyzeralo. Ale aspoň s ovcami (viď foto 10) som spokojná. S tým svetlom mám stále patáliu. Koľkokrát cítim veľkú divokosť - v mysli asi, aj by som ju zachytila, aj farbami, aj svetlom, ale ešte som si stále nezostrojila kvalitnú odrazku, ktorá sa zmestí do vrecka a nepotrebujem k nej asistenta. No proste ešte nie som tam, kde/ako to vidím. Asi najviac chcem zachytiť okamih a uchovať spomienku. Len tie sa mi začali trochu relativizovať, lebo jednu vec je možné si pamätať na mnoho spôsobov, tak sa tá ostrosť vlastne vytráca...

Občas kreslíš, někdy i píšeš, kam tě to táhne kromě fotografie? Čemu se vůbec kromě fotky věnuješ a co ráda děláš ve volném čase?

Písať som teda úplne prestala. Neviem, či je to škoda. Dotiahla som to zatiaľ na top poviedku Oľejové prsty sú mŕtve – inšpirácia prostredím automechanikov a názov vypovedá o konci. Vyšlo to v Saigone (viď foto 11) a ten sa už vôbec nedá kúpiť. Začala som opäť čítať knihy a šiť, tak aspoň niečo. Inak sa rada potulujem.


Co posloucháš?

Audioknihy a rozhlasové hry. Alebo si púšťam pesničky z youtube. Minulé leto som mala s Modern Talking a osvojila pódiové výrazivo Dietera Bohlena, v mojom podaní je to dvojnásobná sranda. Avšak toto leto mi do tanca nie je, tak som sa vrátila k mojej hymne. Už som sa tak tešila, ako sa v nej rozpustím na Výstavišti a nič… (Beck měl vystoupit na letošním ročníku festivalu Metronome, který byl kvůli koronavirové pandemii přesunut na příští rok, pozn. red.)

Jaké hry a knihy? Posloucháš je ve slovenštině nebo i v češtině?

Mám veľmi rada hry o moreplavbách, a keby som mala aspoň kúsok Čičikovovej vynaliezavosti, ľahšie by mi bolo na svete. Audioknihy si kupujem vlastne len detektívky alebo dobdrodružné príbehy. Jazyk je mi jedno.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Predovšetkým je treba povedať, že je to krásne, impozantné a úžasné výročie. Je za tým mnoho tvrdej práce, obrovskej energie, veľkého nadšenia a nekonečnej lásky. A keď sa pozerám dopredu, prajem Full Moonu tak detsky čistú zvedavosť. A aby bol živý a zdravý, sámoška.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Track týdne: Of Feather and Bone – Entropic Self Immolation

Dantez 17.09.2020

Přiznané kopírky klasik Death nebo Cannibal Corpse jsou všude a najít kapelu s rozpoznatelnými kořeny i špetkou invence je často komplikované. Ale něco tu je.

Track týdne: Die Alten Maschinen - MIB

Richard Kutěj 10.09.2020

Česko-kanadský projekt Die Alten Maschinen o sobě dává vědět prvním letošním trackem aneb na vlnách elektronického rockʼnʼrollu.

Moon Crew #29: Richard Kutěj

redakce 07.09.2020

Richard Kutěj sleduje vývoj Úplňku přímo od jeho zrození, píše primárně o elektronické hudbě a domácí scéně. Je elektronika současný punk?

Track týdne: Kai Whiston – Dear / Boyei

Dominik Polívka 03.09.2020

Jestli má z dnešních klubových dekonstrukcí vzejít někdo opravdu zajímavý... Anebo taky ne.

Vstupní prohlídka: Annabelle

redakce 02.09.2020

Pražská zpěvačka a rapperka Annabelle studovala hudbu v Londýně, pravidelně koncertovala v tamních klubech a poté se vrátila do domovského města.

Track týdne: Tame Impala - Is It True (Four Tet Remix)

Ondřej Rudel 27.08.2020

Co se stane, když se spojí psychedelický pop Kevina Parkera a ambientní tóny Kierana Hebdena alias Four Tet? Vznikne něco nadpozemského.

Track týdne: Urbanfailure - Incompatibl3

Jakub Koumar 20.08.2020

Jako temný kyberpunkový surrealismus představuje dystopické vize utopené v zašedlém prostředí.

Protokol: Islaja

redakce 19.08.2020

Od severského folku k hravé popové psychedelii s polární září nad hlavou.

Track týdne: Briqueville - Akte XIII

Lucia Banáková 13.08.2020

Vypočítavý marketing alebo úprimné mystérium? Na mňa to prekvapivo funguje. Rovnako ako ich temná psychedelická hudba, ktorá najmä počas živých koncertov dostáva poslucháčov do tranzu.

Cover týdne: Lingua Ignota - Wicked Game

Lucia Banáková 13.08.2020

Fandím im, príde mi nádherné, ako sa dáma, ktorá skrz hudbu rieši osobné traumy, krásne dopĺňa s divokým chlapcom, ktorý si na Brutale rozbil hlavu o mikrofón.