Nowa Muzyka 2018, vzlety i pády

Další ročník Nové hudby je za námi, další ročník, který tentokrát přivezl umělce hrající na dráždivou sexuální notu (Fever Ray, Arca), ale i mejdanovou pseudoexotiku (Señor Coconut). Jestli velké stage nabízely velké divadlo, lepší karaoke nebo anti-koncerty, ty menší se pohybovaly tu v rychlejším, tu v pomalejším bpm. A to až do ranních hodin. Secret stage byla na jednom místě a nic tajného na ní nebylo, Redbull stál tam jako vždycky a zahřívat se na něm dalo i při pár stupních za úsvitu. Co zbylo z headlinerů, kdo překvapil a kdo se má jít zahrabat? Toto má být NĚCO jako top 5! Přibližně. (Report hledejte v srpnovém čísle magazínu Full Moon.)

Mura Masa
Z minima maximum. Alex Crossan si s velkou stagí poradil hravě. Potřeboval k tomu vokalistku Bliss, elektrické pady, kousek bicích, mašinky, kytaru a klávesky. Pobíhaje coby šikovný blonďatý opičáček sršel muzikálností tak přirozenou, že kdybych mohl klečet, klečím (kolena dorasovaná z Fever Ray). Body nahoru jdou samozřejmě už jen tím, že nemačká čudlíky, projekci má nenápadnou a civilní, stejně jako vystupování, už jen tím, že překvapuje náročností celé nástrojové choreografie. Nicméně dohromady to maká jako zajetý plážový bar uprostřed léta, a ano, tohle jsou hity, za které se nestydím, ani mě to nenapadne. Dvaadvacet let? Klobouček. It was only one night, but I wanna go back to where we were…

Arca
Tak určitě. Nebyly žádné biče, nebyly ani píče. Pánové prominou, ale tahle show musela nadchnout leda jako fuck-up. Laciné pózy, ostentativní nezájem, kostitřasné beaty, stroboskopy. Nejsem si jistá, jestli tohle má být provokace, ale na rok 2018 mi přijde pitomá módní přehlídka dost málo. Mixovaná fašírka z Madonny? To jako fakt? Jsem ochotná docenit konceptuální fakof typu The Knife, ale tohle nee. Z Arcovy muzika nula, vývoj setu nula, schválností sto. Co z toho? Uvidíme, co na to Sophie na Pohodě. Jen aby se holky na těch svých špičkách neutočily k smrti.

James Holden & The Animal Spirits
Miláček. Když mi Jarda Petřík z Rádia Wave psal, že tam musím, věděla jsem to dvakrát. Hipík s mikádem, živé bicí, dvoje, perkusista a hračičkář, kyselinové projekce. Postupné budování setu, postupné budování skladeb. V publiku byli lidi, kteří zvedali ruce v gestu: ne, já nechci, pusťte mě! Tenhle humor miluju. Rytmický spodek coby lítající koberec obšitý každou africkou zemí a každým blízkým i vzdáleným východem, k tomu ohýbání zvuků a neustálé rachotění štěrchátek. Pak taky dechy, orientální tanečnice, šátky, balzámy, láska. Nejdříve na mě vyrostla husí kůže, pak začaly kytky a hřiby, nakonec jsem se v tom úplně ztratila. Ano, tradiční a nijak progresivní, ale teplé, tak teplé... Each moment like.

Courtesy
Z drobné blonďaté Dánky se vyklubala tmavá zrzka a bylo to za odměnu! Vydržet do páté ranní nebyl v těch osmi stupních žádný med, na druhou stranu v prvních řadách bylo dost místa, aby se dala únava smýt jako noc. Courtesy zahřívala pomalu. Set budovala jako sled tu kratších, tu delších techno úseků, v jejím rejstříku není klasická gradace a šponování jednotlivých pasáží do očekávatelných vrcholů. Syrové techno a ještě syrovější breakbeat krájely první ranní paprsky do metalických vloček a Courtesy sledovala procitající publikum jako nesmělá školačka. I love you, Najaaraq Vestbirk. Kocham cię.

Amfiteatr NOSPR
Malý betonový amfiteátr uprostřed areálu, hned vedle impozantní budovy Národního symfonického orchestru polského rádia, nenápadný a jen málo využívaný. Pět slotů za tři dny? Skvělý otevřený prostor, kolem něhož vedou všechny cesty po festivalu. Když vyjde počasí, je hřích ho nepoužívat, natož stavět cajky na dva koncerty denně. Taky si tu dovedu představit jiné než převážně polské kapely (respekt), tohle je jiný vesmír než velký stan Redbullu nebo uzavřené podzemní olbřímí stage, tady by se dalo hrát pořád. Kid Simius nebo The Johnny Freelance Experience zabíjeli, lidi proudili jednotnou energií jako fantastická stonožka, standing ovation, hvězdné nebe nad námi.