Davo Krstič | Články / Recenze | 03.02.2013
Quentin Tarantino má jeden zásadní problém, který je, zdá se, neřešitelný. Je zkrátka příliš benevolentní ke svému dvornímu scenáristovi – sobě samému. Jako režisér se nedokáže rozloučit se scénami, situacemi a dialogy, které sám napsal a pečlivě připravil. Stopáží přepálený a na zapamatováníhodné scény překvapivě chudý Nespoutaný Django ukazuje, že Tarantinovi schází k ruce dramaturg, který by mu podal věcné poznámky k rytmu jednotlivých scén i filmu samotného, nezbytným škrtům a timingu. Nespoutaný Django je filmem, který na několika místech vyloženě nudí, a to je stav, který jsem nikdy předtím u Tarantinových snímků nepociťoval – ani u Auta zabijáka ne.
Možná je to tím, že se scenárista a režisér v jedné osobě tentokrát vykašlal na hrátky s narací a časovými skoky a kromě několika flashbacků vypráví příběh Djangovy cesty za manželkou a pomstou lineárně. Na začátku seznámení ústřední dvojice, pak splnění mise lovce hlav a pokoutného zubaře Kinga Schultze a pak pouť za Djangovou milovanou ženou. Takhle jednoduchý a přímočarý příběh roztahuje Tarantino na více než dvě a půl hodiny a vyplňuje tréninkovou montáží nebo jízdou hrdinů zasněženou krajinou za doprovodu archivního songu. I potenciálně vtipné a zábavné scény nemají až na pár čestných výjimek patřičný švih a ve výsledku působí zbytečně rozmělněné. Nejvíc se v recenzích a komentářích mluví o zábavné nezdařené akci Ku-klux-klanu, kterou Tarantino ale už na začátku zabil tím, že do role jednoho z členů klanu obsadil Jonaha Hilla (Superbad, Kopačky, 21 Jump Street), jako by oznamoval: Bacha, teď bude legrace! Týden po premiéře si nevzpomenu snad na jedinou vychytanou repliku, na žádnou skvostnou hlášku, přičemž z Pulp Fiction jsem schopný odříkat konkrétní scény. Je to tím, že mám na Quentina jako na scenáristu přehnané nároky, nebo mu to psaní už opravdu tolik nejde? Nesmysl, vždyť tři roky staří Pancharti ho zastihli ve skvělé formě. Tarantino je užvaněný a takové jsou i jeho filmy. Proto je máme rádi, ale tentokrát už je to často jen o slovíčkaření, překombinovanosti a umělém natahování. Každopádně Zlatý glóbus za nejlepší scénář a nominace na Oscara v téže kategorii je fakt dobrý vtip.
V čem Tarantino neselhává ani tentokrát, jsou jeho trademarkové scény pečlivě budovaného napětí a oddalování nevyhnutelného (emocionálního a následně krvavého) výbuchu. Ať už jde o úvodní scénu osvobození černého otroka Djanga nebo dlouhou sekvenci večeře v sídle otrokáře Candieho (Leonardo DiCaprio s věčně dětskou tváří byl pro roli člověka libujícího si v krutosti skvělým castingovým tahem), končící neobvyklým podáním ruky – dost možná vrcholnou scénu filmu, protože po ní mizí z děje King Schultz, v podání Christopha Waltze mnohem zajímavější postava než titulní hrdina. Závěrečná „přilepená“ dvacetiminutovka je sice nutná pro dopovězení a uzavření Djangova příběhu (a taky kvůli jednomu režisérskému kameu – mimochodem, ten člověk teda slušně přibral!), ale emocionálně už v tu chvíli film strádá.
Nelze se vyhnout srovnání s Hanebnými pancharty, ve kterých Tarantino také nabídl alternativní obraz zásadního období světové historie. Jeho vize boje proti fašismu byla ve srovnání s aktuální vizí boje proti otroctví sevřenější a navzdory velkorysé stopáži téměř bez hluchých míst. Očekávání byla v případě Nespoutaného Djanga možná přehnaná, vždyť režisér servíruje přesně to, co jeho publikum žádá – krve jak u řezníka, soundtrack, co brzo zkultovní, důstojné oživování hereckých mrtvol (tentokrát Don Johnson) i pomrkávání na filmové znalce a vědce. Na Djanga jsem se těšil fakt hodně, na příští Quentinův film už se budu jen těšit.
Nespoutaný Django / Django Unchained
Režie: Quentin Tarantino (2012)
www.unchainedmovie.com
Klára Šajtarová 23.07.2024
Mnozí si je automaticky asociují s písní Pixies, pro americkou hardcore-punkovou komunitu nabírají ale tato slova úplně jiný význam.
Matej Žofčín 06.07.2024
Ich štúdiové albumy síce nedosiahli u kritikov obrovského obdivu, to sa ale nedá povedať o ich živých vystúpeniach.
Jakub Veselý 29.06.2024
Debut Herbal Dentists prináša originálny zvuk a rozmanitosť, hrá sa s pocitmi a buduje temnú atmosféru.
Žofie Křížková 02.06.2024
The Smile se nejmenují po ničem, co by mělo pozitivní konotace. Naopak. Skupina je statementem vůči manipulativním, neupřímným úsměvům kolem nás.
Martin Zoul 20.05.2024
Klíčovým problémem se jeví být odfláklá konstrukce ústředního hrdiny, jehož duševní obzor shrnuje podtitul O čem sní stárnoucí bílí muži.
Klára Šajtarová 14.05.2024
Tvorba Doodseskader je jako palimpsest odhalující nové vrstvy s každým dalším poslechem. Tady se překračují hranice žánrů, tady uchvacují zdánlivě neslučitelné elementy.
Fí Poláchová 05.05.2024
Na předchozí nahrávce se snažili posluchače pobavit experimentováním s různými žánrovými prvky, kdežto u Saviors se vrátili k punkrockovým kořenům, hutným kytarovým riffům a intenzivním bicím.
Tereza Bartusková 30.04.2024
Z internetového blogu, zaměřeného na chicagskou hudební scénu, vytvořil jeho zakladatel Cole Bennett během jedné dekády Lyrical Lemonade, jak ho známe dnes.
3DDI3 27.04.2024
Zack Overkill je klasický noirový protagonista, který zahání depresi vzpomínkami na staré dobré časy a užíváním silných drog.
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.