Články / Recenze

Výtečná romantika se sociálním debilem a promiskuitní vdovou

Výtečná romantika se sociálním debilem a promiskuitní vdovou

Davo Krstič | Články / Recenze | 10.03.2013

Miluju 500 dní se Summer. Já vím, je to trochu zvláštní úvod recenze na úplně jiný film, ale počkejte si. Vlastně jinak, pokud nemáte trpělivost číst až do konce, tak pro vás speciálně velmi stručně: v našich kinech běží od čtvrtka 28. února romantická komedie Silver Linings Playbook (retardovaný český distribuční název Terapie láskou používat nehodlám). Termín „romantická komedie“ je v tomto případě poněkud zavádějící, tedy pokud si u tohoto sousloví představujete Notting Hill nebo Pretty Woman. Chvílemi to vůbec není veselá podívaná a k romanci se hlavní hrdinové dostávají celkem obtížně. Ale pokud máte rádi filmy jakože „ze života“ a za ty roky už vám došlo, že „life’s a bitch“, jak kdysi pěkně rapoval Nas, pak s návštěvou kina neváhejte ani chvilku. Lepší romantickou komedii letos v kinech uvidíte jen těžko, navíc tohle prostě nemůžete ignorovat už kvůli úžasnému a Oscarem po právu oceněnému hereckému výkonu Jennifer Lawrence. Ano, a taky máte možnost vidět první film, ve kterém Chris Tucker nehraje jako debil totálního debila. To ujde, ne?

A teď zpátky k Summer. Film Marca Webba z roku 2009 se pro mě asi už na doživotí stal ultimativní romantickou komedií, přestože se vlastně zákonitostem žánru příčí – není vylhaný a nekončí happyendem. Ukazuje, že někomu není dáno si udržet krásný vztah a že s odstupem času a nasazením jiné optiky vlastně ten vztah zase nebyl tak krásný. A ve formálně i obsahově brilantní pětiminutové scéně nám užitím split-screenu ukazuje, jak vylhané jsou tradiční romantické filmy ve střetu s realitou. Kontrast vysněné představy se skutečností zažil v milostném životě každý z nás, Webb to jen vystihl v nápadité a hořké zkratce. Každý rok si přeju, aby se objevil film, který bude „něco jako Summer“, s dokonale fungující chemií mezi hlavními představiteli, s životnými postavami vedoucími rozumné řeči, jaké by mohli vést ve skutečném světě a ne ve světě vygenerovaném hollywoodskými scenáristy. V roce 2011 jsem se dočkal Lásky a jiných závislostí a vloni právě Silver Linings Playbook.

Ústřední romantická linie je na Hollywood rozhodně originální, přestože o lásce mezi magory už pár filmů vzniklo, například Jiná láska v režii Garryho Marshalla. Na filmu Davida O. Russella (Tři králové, Fighter) je ale zajímavé to, že o romanci vlastně hodně dlouho vůbec není. Úvodní téměř půlhodina patří bipolární poruchou trpícímu Patovi, který je na žádost své matky po osmi měsících předčasně propuštěn z psychiatrické léčebny. Má jasný cíl – být za každou cenu pozitivní („I’m gonna find a silver lining.“ – viz originální název filmu) a získat zpět svou ženu, kvůli jejíž nevěře se na psychiatrii dostal. Nečekané výkyvy nálad hlavního hrdiny podává režisér někdy jako komické – to když Pat pozdě v noci budí své rodiče, aby jim vysvětlil, proč ho tak naštvala absence happyendu v Hemingwayově knize Sbohem, armádo –, častěji ale bez okolků ukazuje, že soužití s takto postiženým jedincem musí být peklo. Scéna, v níž se Pat fackuje se svým otcem, není legrační ani trochu. No a pak přijde pozvání na večeři od Patova nejlepšího kámoše a jeho manželky, na kterou dorazí také manželčina sestra Tiffany. Depresemi sužovaná vdova vyrovnávající se se smrtí manžela promiskuitou. A tady se ze solidně rozjetého filmu stává film parádní. Když Jennifer Lawrence poprvé vstoupí do záběru, měl jsem dokonce pocit, že se obraz na okamžik zastavil. Už první společná scéna Pata a Tiffany je kouzelná – oba se vzájemně trumfují, kdo bral kolik druhů prášků. Pat je sociální hovado, které na slavnostní večeři přijde ve fotbalovém dresu, v každém hovoru s Tiffany nezapomene zmínit, že její manžel je po smrti a na prvním rande si objedná cereálie s mlékem. Není divu, že mu vdova jednu přišije. Žádné romantické vrkání, však také Tiffany dlouho slouží Patovi jen jako prostředník na cestě zpět k manželce.

Scenárista a režisér sice vypráví příběh z mužského pohledu, ale nejlepší scény napsal ženské hrdince – jako třeba tu, v níž Tiffany vypráví Patovi, jak vlastně zemřel její manžel. V jednom nepřerušeném záběru, kamera v mírném nadhledu za Patovým levým ramenem. Jednoduše vyřešené, účinek maximální. Nebo úžasná scéna, ve které Tiffany v pěti větách shrne obsah Goldingova Pána much. Právě těmito momenty ale režisér dosahuje nezamýšleného efektu – totiž že si divák nakonec přeje, aby byl tenhle film méně o Patovi a více o Tiffany, o jejichž démonech se toho zase tak moc nedozví.

Jennifer Lawrence bez problémů uvěříte její v černé barvě si libující „vdovu-děvku“ i křehkou a zranitelnou mladou ženu, která moc neví, co si se sebou počít. Slušný výkon na někoho, komu je dvaadvacet, ale hraje tak, jako by měl zkušenosti čtyřicátnice. Ale vlastně všichni hrají v tomhle filmu skvěle, včetně Roberta De Nira (který už nějakou roli hodnou jeho formátu opravdu potřeboval) jako Patova otce posedlého sportovními sázkami, a již zmiňovaného, nepřehrávajícího a nešišlajícího Chrise Tuckera v roli chronického útěkáře Dannyho. Režisér Russell zůstává upozaděný za scenáristou Russellem a není divu – tady je to o příběhu a hercích, ne o formálním exhibování. Což neznamená, že je nouze o působivě natočené scény – třeba osudná nevěra Patovy manželky je ukázaná jako flashback z pohledu hlavního hrdiny a divák je tak nucený „užít“ si onen ponižující moment s ním.

Jak to celé dopadne, neprozradím, ale pokud vás náhodou závěr otráví, pak si vzpomeňte na Patovu obhajobu: „Život už je tak dost těžká dřina. Dopřejme tomu příběhu šťastný konec.“

Info

Silver Linings Playbook / Terapie láskou
Režie: David O. Russell (2012)
www.silverliningsplaybookmovie.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hiphopový blockbuster Tylera, the Creatora

Martin Šmíd 16.09.2021

Na červený koberec Grammy se Tyler Okonma ohákl do růžového obleku à la lobby boy, inspirovaného filmem Grand Budapest Hotel Wese Andersona a navrženého jeho vlastní značkou...

Hudba k láske (Vec & Švidraň)

Kristína Valachová 08.09.2021

Z albumu cítiť kreatívnu hravosť a hľadanie spoločnej tvorivej cesty. Úprimný výsledok necieli dohnať aktuálne rapové trendy.

Šílený závod šťastné melancholie (Tim Dup)

Adéla Polka 05.09.2021

Jeho síla spočívá především v rozněžnělé melancholii, skrze níž opěvuje svůj svět za doprovodu prakticky klasického klavíru.

Boj i smíření (Gojira)

Jiří Procházka 03.09.2021

Gojira rozvíjí svá obvyklá témata jako životní koloběh, osobní rozvoj a dopady lidského chování na životní prostředí a stav společnosti.

Ve skleněné kouli (Glaare)

Jiří Vladimír Matýsek 02.09.2021

Co Glaare odlišuje od masy kapel, které se k oběma směrům v jakési retro vlně hlásí, je působivý vokál, v němž najdeme smutek i dravost, často najednou.

Soustavný sonický nátlak (Part Chimp)

Dantez 25.07.2021

Britští Part Chimp se dosud věnovali noise rocku, který se inspiroval Sonic Youth i zběsilými Lightning Bolt.

Po jaké době je vhodné lidem říkat, že je milujeme? (Moontype)

David Stoklas 10.07.2021

Moontype, ačkoliv by mohli, se neohánějí technikou, ale intelektuálnímu math rocku naopak trochu srazili hrany.

Že by ten správný čas vytáhnout kytaru? (Flock of Dimes)

Veronika Jastrzembská 29.06.2021

Do toho se ještě přidá rozpačité porozchodové období, kdy člověk neví, co sám se sebou, jak znovu začít, z čeho se poučit...

Historie kapitalocénu a možnosti znovustvoření

prof. Neutrino 28.06.2021

Vydavatelství Neklid přichází s obsáhlou studií o zrodu a strategiích „kapitalistické ekologie“ aneb jak si člověk dokázal zotročit člověka a zplundrovat ekosystém planety ve jménu mamonu.

Snivě i do hloubky (Susheela Raman)

Akana 26.06.2021

Její fúze západních písničkářských postupů s východními prvky nepůsobí ani trochu povrchně nebo podbízivě.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace