Články / Recenze

Výtečná romantika se sociálním debilem a promiskuitní vdovou

Výtečná romantika se sociálním debilem a promiskuitní vdovou

Davo Krstič | Články / Recenze | 10.03.2013

Miluju 500 dní se Summer. Já vím, je to trochu zvláštní úvod recenze na úplně jiný film, ale počkejte si. Vlastně jinak, pokud nemáte trpělivost číst až do konce, tak pro vás speciálně velmi stručně: v našich kinech běží od čtvrtka 28. února romantická komedie Silver Linings Playbook (retardovaný český distribuční název Terapie láskou používat nehodlám). Termín „romantická komedie“ je v tomto případě poněkud zavádějící, tedy pokud si u tohoto sousloví představujete Notting Hill nebo Pretty Woman. Chvílemi to vůbec není veselá podívaná a k romanci se hlavní hrdinové dostávají celkem obtížně. Ale pokud máte rádi filmy jakože „ze života“ a za ty roky už vám došlo, že „life’s a bitch“, jak kdysi pěkně rapoval Nas, pak s návštěvou kina neváhejte ani chvilku. Lepší romantickou komedii letos v kinech uvidíte jen těžko, navíc tohle prostě nemůžete ignorovat už kvůli úžasnému a Oscarem po právu oceněnému hereckému výkonu Jennifer Lawrence. Ano, a taky máte možnost vidět první film, ve kterém Chris Tucker nehraje jako debil totálního debila. To ujde, ne?

A teď zpátky k Summer. Film Marca Webba z roku 2009 se pro mě asi už na doživotí stal ultimativní romantickou komedií, přestože se vlastně zákonitostem žánru příčí – není vylhaný a nekončí happyendem. Ukazuje, že někomu není dáno si udržet krásný vztah a že s odstupem času a nasazením jiné optiky vlastně ten vztah zase nebyl tak krásný. A ve formálně i obsahově brilantní pětiminutové scéně nám užitím split-screenu ukazuje, jak vylhané jsou tradiční romantické filmy ve střetu s realitou. Kontrast vysněné představy se skutečností zažil v milostném životě každý z nás, Webb to jen vystihl v nápadité a hořké zkratce. Každý rok si přeju, aby se objevil film, který bude „něco jako Summer“, s dokonale fungující chemií mezi hlavními představiteli, s životnými postavami vedoucími rozumné řeči, jaké by mohli vést ve skutečném světě a ne ve světě vygenerovaném hollywoodskými scenáristy. V roce 2011 jsem se dočkal Lásky a jiných závislostí a vloni právě Silver Linings Playbook.

Ústřední romantická linie je na Hollywood rozhodně originální, přestože o lásce mezi magory už pár filmů vzniklo, například Jiná láska v režii Garryho Marshalla. Na filmu Davida O. Russella (Tři králové, Fighter) je ale zajímavé to, že o romanci vlastně hodně dlouho vůbec není. Úvodní téměř půlhodina patří bipolární poruchou trpícímu Patovi, který je na žádost své matky po osmi měsících předčasně propuštěn z psychiatrické léčebny. Má jasný cíl – být za každou cenu pozitivní („I’m gonna find a silver lining.“ – viz originální název filmu) a získat zpět svou ženu, kvůli jejíž nevěře se na psychiatrii dostal. Nečekané výkyvy nálad hlavního hrdiny podává režisér někdy jako komické – to když Pat pozdě v noci budí své rodiče, aby jim vysvětlil, proč ho tak naštvala absence happyendu v Hemingwayově knize Sbohem, armádo –, častěji ale bez okolků ukazuje, že soužití s takto postiženým jedincem musí být peklo. Scéna, v níž se Pat fackuje se svým otcem, není legrační ani trochu. No a pak přijde pozvání na večeři od Patova nejlepšího kámoše a jeho manželky, na kterou dorazí také manželčina sestra Tiffany. Depresemi sužovaná vdova vyrovnávající se se smrtí manžela promiskuitou. A tady se ze solidně rozjetého filmu stává film parádní. Když Jennifer Lawrence poprvé vstoupí do záběru, měl jsem dokonce pocit, že se obraz na okamžik zastavil. Už první společná scéna Pata a Tiffany je kouzelná – oba se vzájemně trumfují, kdo bral kolik druhů prášků. Pat je sociální hovado, které na slavnostní večeři přijde ve fotbalovém dresu, v každém hovoru s Tiffany nezapomene zmínit, že její manžel je po smrti a na prvním rande si objedná cereálie s mlékem. Není divu, že mu vdova jednu přišije. Žádné romantické vrkání, však také Tiffany dlouho slouží Patovi jen jako prostředník na cestě zpět k manželce.

Scenárista a režisér sice vypráví příběh z mužského pohledu, ale nejlepší scény napsal ženské hrdince – jako třeba tu, v níž Tiffany vypráví Patovi, jak vlastně zemřel její manžel. V jednom nepřerušeném záběru, kamera v mírném nadhledu za Patovým levým ramenem. Jednoduše vyřešené, účinek maximální. Nebo úžasná scéna, ve které Tiffany v pěti větách shrne obsah Goldingova Pána much. Právě těmito momenty ale režisér dosahuje nezamýšleného efektu – totiž že si divák nakonec přeje, aby byl tenhle film méně o Patovi a více o Tiffany, o jejichž démonech se toho zase tak moc nedozví.

Jennifer Lawrence bez problémů uvěříte její v černé barvě si libující „vdovu-děvku“ i křehkou a zranitelnou mladou ženu, která moc neví, co si se sebou počít. Slušný výkon na někoho, komu je dvaadvacet, ale hraje tak, jako by měl zkušenosti čtyřicátnice. Ale vlastně všichni hrají v tomhle filmu skvěle, včetně Roberta De Nira (který už nějakou roli hodnou jeho formátu opravdu potřeboval) jako Patova otce posedlého sportovními sázkami, a již zmiňovaného, nepřehrávajícího a nešišlajícího Chrise Tuckera v roli chronického útěkáře Dannyho. Režisér Russell zůstává upozaděný za scenáristou Russellem a není divu – tady je to o příběhu a hercích, ne o formálním exhibování. Což neznamená, že je nouze o působivě natočené scény – třeba osudná nevěra Patovy manželky je ukázaná jako flashback z pohledu hlavního hrdiny a divák je tak nucený „užít“ si onen ponižující moment s ním.

Jak to celé dopadne, neprozradím, ale pokud vás náhodou závěr otráví, pak si vzpomeňte na Patovu obhajobu: „Život už je tak dost těžká dřina. Dopřejme tomu příběhu šťastný konec.“

Info

Silver Linings Playbook / Terapie láskou
Režie: David O. Russell (2012)
www.silverliningsplaybookmovie.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dokument doby, který platí i dnes (Charlie Soukup)

Jiří Vladimír Matýsek 05.06.2021

Charlie Soukup není hlubokomyslný lyrik ani intelektuální kritik nepravostí. Je spíše pronikavým glosátorem, svérázem, který se s ironickým odstupem dívá na své okolí.

Hlasy tří generací (Femi Kuti & Made Kuti)

Akana 03.06.2021

V důrazu na silné politické a sociálně-kritické výpovědi táhnou otec i syn za jeden provaz.

Magie obnovených Plastiků

Jiří Vladimír Matýsek 29.05.2021

V kompletní, téměř osmdesátiminutové podobě zaznamenává koncert z Kopřivnice, který se konal v rámci prvního turné obnovených Plastiků.

Motorama: intimní postpunk o cestách i samotě

David Stoklas 27.05.2021

Nikdy se netajili zalíbením v minulosti, v soviet-wave hudbě, v šestnáctibitovém retru, ve vzpomínkách, které nikdy nezažili.

Temná ladění chladná i uhrančivá (Dark Tunes from Czech and Slovak Caves Vol II)

Dantez 20.05.2021

Pokračování Dark Tunes from Czech and Slovak Caves vybírá hudební projekty napříč žánry, produkčním umem i skladatalskými ostruhami.

Leonard Cohen v novom šate (First Aid Kit)

Mimi Filova 17.05.2021

V kategórii „tribute“ albumov patrí medzi tie kvalitnejšie – sestry sú skutočnými connoisseurs Cohenovej tvorby, a je to poznať.

Vedle mne jste všichni jenom básníci (Topinka vs. Rimbaud)

Valentýna Žišková 14.05.2021

Kniha představuje pozoruhodný případ díky své opoře v dobových textech a dokumentech i explicitně osobnímu a emocionálnímu pohledu na Rimabaudovu osobu.

Hledači věčné krásy (Kittchen)

Jiří Přivřel 13.05.2021

Kittchen se po šesti letech prodýchal k nové desce. Po čase stráveném ve vícehlavé smečce Zvíře jménem Podzim zase sólo.

Pornoučitelka a děti jako vězňové svých rodičů

Viktor Palák 13.05.2021

Smolný pich těží z pandemického období, během kterého byl natočen, nabízí ale víc než jen odraz neuróz, které tahle doba způsobila.

Morbidně zábavní, pochmurní, živější než kdy jindy (Arab Strap)

Veronika Jastrzembská 10.05.2021

Živá, surová, místy až hmatatelná hudba, doplněná o klávesy, smyčce a dechové nástroje připomíná soundtrack k reálnému, ovšem poněkud ponurému životu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace