Anna Mašátová | Články / Reporty | 04.07.2013
Závěrečného koncertu letošního Respect festivalu se zhostila Jagwa Music, parta, která se dala dohromady na ulicích Dar es Salamu. Pravidelní návštěvníci Respectu si její show jistě pamatovali z minulého festivalového ročníku, ostatní se možná divili, že jsou na pódiu připraveny židle. Vždyť slova, jež jsou s Jagwa Music vždy spojována, se snaží o jediné – popsat strhující smršť energie, kterou dokáží rozpoutat.
Tanzanská kapela patří k nejznámějším zástupcům mchiriku, stylu zrozeného v předměstských čtvrtích před dvaceti lety, kdy se do země dostaly levné Casio klávesy. Ty si oblíbili fanoušci a muzikanti tanečního stylu chakacha, ze kterých vzešli i členové Jagwy. Díky svým textům o nesnadném přežívání v městské džungli, nevěře, drogách, voodoo i hrozbě nákazy AIDS, někdy s trochu kolovrátkovitým lo-fi zvukem, který baví, mají v Dar es Salamu mnoho příznivců. Ostatně členové kapely dobře ví, o čem hrají, čerpají totiž z vlastního života. Povětšinou se živí jako řidiči bezlicenčních taxíků či příležitostní nádeníci, vydělávající si na živobytí drobnými službičkami. Žijí ze dne na den, hudbě se věnují po práci a kromě oficiálních koncertů vystupují na bezpočtu rodinných oslav. Mchiriku ale nadále zůstává mimo zájem médií, je totiž příliš spojován s chudinou, násilím a ne zrovna příkladným životním stylem. Jenže v syrovosti je právě kouzlo Jagwa Music.
Když v Akropoli konečně zasedli k nástrojům, sál zaburácel potleskem. Čtyři perkusáci, klávesák, zpěvák pobíhající ze strany na stranu, „do it yourself“ afro punk mohl začít. Hrálo se na ledasco, jádro tvoří podomácku vyrobené instrumenty. Stojany svařené z kovových prutů, perkuse vyřezané ze stromů nebo jen prostá stolička, do které se mlátí dřívky. Proti tomu působilo prastaré otlučené pianko a plastová tamburína jako výkřik nejmodernější techniky.
Své pověsti dostáli Jagwa Music hned prvními takty. Spustili více než svižně a vypadalo to, že ani pod pódiem žádná statičnost nehrozí. Publikum si zachovalo festivalový elán a těla se rozhýbala vzápětí. K vidění byly neuvěřitelné taneční kreace, nepochybně pocházející z intenzivních kurzů afrického tance. Mnozí očekávali na scéně i tanečnice, které bohužel nedorazily, a pozornost tak na sebe strhával zpěvák a MC Jackie. Oproti rychlému tempu působily zpočátku zachmuřené obličeje hráčů prazvláštně. Možná se jen potřebovali náležitě rozehřát. Po půlhodině už od židlí odbíhali, spontánně se zapojovali do tance, na Casio se preludovalo i bradou a výrazněji komunikovali s už tak nadšeným publikem.
Když to chtěli v půl desáté zabalit, aplaus jim to nedovolil. Na první přídavek se nečekalo dlouho, ale druhý byl vynucený a trvalo notnou dobu, než se dala šestice přemluvit k návratu. Škoda, že pódium v Akropoli není nižší, Jagwa Music si totiž přímo říkají o promísení diváků s muzikanty. Zpocená čela, pozitivní nálada, zkrátka první koncert letních prázdnin, jak má být.
Zazvonil zvonec a Respect festivalu byl konec. Naštěstí jen na rok.
Jagwa Music (tan)
1. 7. 2013, Palác Akropolis, Praha
Václav Valtr 16.03.2023
Rychle rostoucí legenda indických folk-metalistů Bloodywood je evidentně silným lákadlem, jenže když se pražské Rock Café vyprodá, nejde o nejpřívětivější místo.
Maria Pyatkina 15.03.2023
Sehraná parta etablovaných belgických muzikantů svému vystoupení možná nevědomky nadělila jakýsi rodinný rozměr. Warhaus uhranuli vyprodanou Lucernu.
Tomáš Hambálek 15.03.2023
Vyprodaný a vydýchaný Velký sál Lucerny zažil dvě kapely v excelentní formě, byl to jeden ze vzácných večerů, kde nehraje prvně team z planety B a později Ačko.
Michal Pařízek 13.03.2023
Po večeři se vydáváme do zmíněného klubu Resistor, kde se odehrává otevírací večer festivalu, po cestě Richard Foster udílí přednášku, co všechno musíme v Leidenu vidět, kam všude je třeba…
David Stoklas 12.03.2023
Když se to ale potkalo, bylo to intenzivní. Skladby plné deziluze, rezignace a úzkosti.
prof. Neutrino 12.03.2023
Vskutku spektakulární audiovizuální show předvedla dvojice umělců, mexický skladatel Fernando Corona aka Murcof a španělský vizuální umělec Sergi Palau.
Tomáš Hambálek 07.03.2023
Bubeník BC Michaels dosurfoval na rukou až na bar pro několik lahvových plzní, zatímco kapela hrála dál s holkou z publika...
Václav Valtr 05.03.2023
Od samotného začátku se publikum naladilo na stejnou vlnu a rozpálenou atmosféru z Voluptas bez mrknutí oka přetavili v soustředění nepříliš často viděné.
Lukáš Grygar 26.02.2023
Vím, vím. Pokaždé, když si někdo stěžuje na lucerní zvuk, bůh zabije zvukaře, ale když si v relativně krotkém intru Death March musíte kytary jenom domýšlet...
David Stoklas 10.02.2023
Struny se těžce chvěly, byl jich plný sál...