Vstupní prohlídka: Skaraz

Trio MC Skalaka, producenta Tarase a kytaristy Gonzala vydalo album Bůh dálky, které charakterizují kytary, syntezátory a rap, původní záměr vytvořit hiphopový projekt se časem přetavil do pozoruhodného crossoveru, který si bere z punku i hardcoru. Smrdí z toho devadesátky, naopak v tom není cítit žádný kalkul. O co jde česko-ukrajinsko-argentinské trojici? Vypimpená koncertní backstage to není.

více o desce *Bůh dálky zde*

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Skalak: Koncert Dälek. Ráčkování Bonuse, Sifonovy emoce a Katovo šišlání. Vždycky jsem měl rád rap, ale trvalo mi pochopit, že ne všechno musí fungovat podle pravidel hip hopu a současnýho zvuku, aby tě to zaujalo. To mě přivedlo k tomu, abych dělal rap, ale na výsledným zvuku alba Bůh dálky se projevilo spousta věcí. Od Children of Fall po Krowostok nebo Clipping.

Taras: Vždycky mě zajímalo, kam až jde posunout určitý hudební směry. Zavedenej zvuk a postupy konkrétních žánrů mi přijdou svazující. Chci si moct dovolit cokoliv a bavit se tím zároveň. Vykalkulovat nic neumim. Ty nejzajímavější věci vychází z jamu, propojování lidí a jejich nápadů a nám ze všeho podvědomě vyšel tenhle neočekávatelnej crossover.

Gonzo: Moje role v kapele byla trochu jiná. Kluci spolu už nějakou dobu hráli, vydali se směrem určitýho zvuku a projevu. Kytary, který jsme pro Boha dálky vybrali, podvědomě vyšly z mé obliby v shoegazu a psychedelické muzice, ale byl jsem až překvapenej, jak zbytek kapely přijal můj přístup a absorboval ho do svýho zvuku. Jsem rád, že nám to pomohlo odlišit hudbu Skaraz od toho, co se v současnosti vydává.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Skalak: Živím se psaním.

Taras: Pracuju ve firmě, která vyrábí letecký simulátory.

Gonzo: Jsem vývojář.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Skalak: To dobrý umí zároveň být i to nejkritičtější. Občas je super pracovat na nápadu ve třech. Častokrát se mi ani nechce věřit, kam se z prvotní verze tracků posunem, a říkám si, že nebýt těchhle týpků, byla by moje hudba ochuzená o spoustu zajímavých a nečekaných prvků.

Taras: Jo, tvorba tracků má svý kladný i záporný stránky. Někdy jde něco rychle a někdy se u něčeho zbytečně zaseknete. Velká část alba vznikla ve zkušebně při karanténě a byly to jedny z mála chvil, který si šlo v tu dobu skutečně užít. Zvlášť proto, že nás to přivedlo k tak netrendovýmu finálnímu výrazu, kterej neklouže po povrchu oblíbených postupů, ale jde za komfortní hranu a nutí si desku pustit víckrát.

Gonzo: Vídat se s klukama, sdílet nápady, ale i jen tak si pokecat a dát pár piv je pro mě stejně důležitý jako dokončovat a vydávat tracky. Ve chvílích tenze při covidu bylo strašně uvolňující vidět, že určitý vztahy můžou dlouhodobě fungovat bez komplikací a nabalovat na sebe nápady, se kterýma ze svý podstaty nemůžu nikdy přijít.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Skalak: Když Taras s Gonzem rozehrajou beat, umim se snadno ztratit v jejich loopech. V normálním životě mě často vykolejí trapnost, ale i přehnaný sebevědomí.

Taras: Lidi obecně. Můžeš si tisíckrát říkat, žes už všechno zažil a že tě nic nerozhodí, ale občas se nestačíš divit, co z lidí, od kterých bys to nejmíň očekával, leze.

Gonzo: Jsem z Argentiny a žiju tu už deset let, ale chování a názory spousty Čechů mě doteď dovedou vyvést z míry. Moje společenská bublina je v pohodě, ale stačí vyjít nakoupit a připadám si jako z nějakýho divnýho dokumentu, kde každýmu dopředu řekli, co a jak má říkat.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Skalak: Nejde o jídlo ani o pití. Moc koncertů jsme jako kapela zatím nezažili, ale nejde nám o to oddělovat umělce a návštěvníky. Chceme žít v komunitě, být mezi lidma. Za takovýchhle podmínek častokrát backstage ani nejsou potřeba, tak na co se tam zavírat.

Taras: Neřadíme se mezi lidi, kteří mají potřebu nadřazenosti. Chceme být mezi lidma, čerpat energii a nějakou i předávat. Jasně, připravit se pohodlně na koncert je věc jedna, ale z mýho pohledu to je úplně o něčem jiným, než je jídlo a pití.

Gonzo: Jídlo a pití neřešim. Ideálně bych chtěl odehrávat tak dobrý koncerty, abychom po nich rovnou zůstali na baru a bavili se s lidma. Nejen o naší performaci, ale o čemkoliv – filmech, fotbalu nebo vaření.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Skalak: Nejvíc pravděpodobně za vinyl. A když máš kapelu, dřív nebo později se vždycky objeví položky, na který potřebuješ našetřit. Je jedno, jestli nová kabeláž nebo mříže do zkušebny.

Taras: Snažim se neutrácet. Pokud se rozhodnu pro to použít nějakej novej synťák nebo modul, nejdřív si prověřim, jestli jde koupit rozdělanej, abych si ho postavil vlastníma silama. Když nad stavbou gearu strávim delší čas, než jen že vytáhnu peněženku a pak s ním jedu domů, mám k němu nesrovnatelně větší vztah.

Gonzo: Jsem úchyl na pedály. Nenakupuju zběsile, ale existuje tolik zajímavých krabiček, se kterýma posuneš zvuk někam dál. Aktuálně jsem pořídil třeba delay Electro-Harmonix Grand Canyon.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
Skalak: Tři věty jsou málo. To, co si o současným světě myslim, obsahuje album Bůh dálky. Je to smutný, je to legrační. Sere mě to, a zároveň to miluju.

Taras: Na takovou odpověď se najdou asi lepší lidi. Někdy se strašně bavim, když se dívám kolem sebe. A někdy bych určitým lidem zakázal dýchat.

Gonzo: Děsí mě konzumace. Lidi nemají rozum a stačí jim úplně nicotný pohnutky, aby si pořizovali nesmysly. Rap game tomu vůbec nepomáhá. Vytáčí mě umělá motivace k shromažďování majetku a vytváření pocitu, že se šťastným staneš jenom pomocí bohatství.