Down in the past (Mando Diao)

Praha se konečně dočkala koncertu švédské kapely Mando Diao, která vyrazila na evropské turné s letošním albem Boblikov’s Magical World a zastávku si udělala i v Lucerna Music Baru. Teprve podruhé v Česku předvedla své skladby sahající do různých subžánrů rocku, zazněly hlavně novinky, ale největší úspěch měly starší, hudebně poutavější songy. A tak se vracíme down in the past…

Úderný riff Frustration z aktuálního alba odstartoval nedělní večer. Podobně jako ostatní nové skladby spočívá i tato v jednom nápadu, který je hezký i chytlavý, ale než by došel k další myšlence nebo zajímavému obratu, je pryč. Z těch povedenějších se dá vypíchnout třeba rytmická Stop the Train, při níž se po nesmělém začátku zpěvák a frontman Björn Dixgård trochu odvázal.

Sál nebyl přeplněný a kdo přišel, náležitě si to užil. Lidi tančili, tleskali, skákali, zpívali, podávali si ruce s Dixgårdem. A ten dělal vše pro to, aby je uspokojil: házel trsátka, zpocené ručníky, vlnil se v bocích, křičel a sdílel s nimi svůj charakteristický chraplák, jak nejlépe to šlo. Na novinky to bylo akorát, skládal si je na míru současného hlasu. U některých starších věcí už mu hlasivky nestačily, což šlo slyšet třeba u příjemně akusticky ztvárněné Ochrasy. Že ale nešel do vyšších poloh, nakonec tolik nevadilo, starší kousky plné hudebních nápadů a detailů ty nové i tak předčily.

V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu. V Long Before the Rock’n’roll se tak nástrojovým obsazením opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem – baskytarista Carl-Johan Fogelklou se chopil kontrabasu, bubeník Patrik Heikinpieti virblu, Dixgård hrál na poloakustickou lubovku a Daniel Haglund předvedl perfektní honky tonky piano. K tomu všichni čtyři přidali hlasy v pěkné harmonii a velmi originální verze hitu z roku 2006 byla na světě. Podobně vyzněla i The Band z první desky, píseň o lásce ke kapele, která si od té doby prošla mnoha zkušenostmi, alby, zvraty, odchody a stejně hraje i po víc jak dvaceti letech dál, byť v jiné sestavě.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Během další „elektrické“ přestavby se sál zaplnil teatrální reprodukovanou ponurou hudbou, na což skupina navázala až přehnaně dramatickou Rabadam Ching z Boblikov’s Magical World. Publikum si více oddávalo osvědčeným číslům jako Gloria nebo Scream for You, věnovanému všem ženám v publiku, a na závěr samozřejmě došlo na největší hit Dance With Somebody, který si notovali všichni. Srdceryvná Love Last Forever jako dovětek zpívaný s přednahraným doprovodem už snad ani nebyla nutná.

Fanoušci Mando Diao dostali velkou dávku nového, byť ne zas tak originálního materiálu, pár návratů do úspěšné minulosti, dost energie, kytarových sól i pořádné rande se skvělým, důvěrně známým hlasem. I přes vřelé objímání na podiu ale bylo znát, že zamračený kytarista Håkan Sörle s nimi hraje jen chvíli, a i přes perfektně naučené linky do ní ještě úplně nepasuje, a že Mando Diao těch osm let bez druhého frontmana Gustafa Noréna něco podstatného postrádají.