Dvoucestná plavba s The Necks

Za živými The Necks úplně prvně. Za ještě lepšími The Necks než za těmi na doma. Já jen jestli to vůbec jde, na desku Unfold letos koukám coby na vrchol, ale proč ne, kdo by nešel.

Projednou bez předkapel, zato intenzivněji. S vidinou těžko zaměnitelných ploch, těch rozmáchlých hravých ploch, pro které je sebezvláštnější jazzový i nejazzový šuplík nouzí daleko od pravdy. A hudební styl se zdá být pro hudbu The Necks pojmem nemyslitelně úzkým... jestli dnes za něčím, tak za svobodou, asociacemi, nikoli s ambicemi objasňovat. Uvítejme Bucka s bicí stěnou nalevo, Abrahamse s tou svou klavírní vpravo, Swantona alias basistu-excentrika přímo čelem.

Úvodní pramen patří perkusím, zvonění činelu tiší šum v sále. Zanedlouho už hloubá i basa a poklidné klavírní linky. Nástroje netřeba oddělovat, střety všech tří nebolí a necukne ani ten v publiku. Svět bez podřízeného, potažmo vůdčího, bez čitelných opozic rytmický–melodický, doprovázející–tvořící. Ambient? Možná i on. Nicméně. The Necks se vším všudy. I v mocné improvizaci jasně rozpoznatelní.

fotogalerie z koncertu zde

Takřka hodinu trio vytrvale graduje. Úvodní tóny se nepozorovaně mění a před přestávkou stojí na jejich místech hlasití příbuzní. The Necks a jedna z jejich typických tváří – říká: dlouze budovat a nebýt přistižen. Po pauze střih. Putovací hodina nikde, jen pár klavírních smyček a ostrý vpád. Kdysi hravé nástroje tíživě tlačí, basa, bicí, klapky, všichni. Repetice dosáhnou maximálních tenzí, řádem je neřád, přesto netřeba map. Nedej bože řešení. Vévodí samospád.

Ještě jednou se podívám na Buckovy tři ruce, na arsenál chřestících a zvonících zbraní. Na basu prohýbajícího Swantona. Na flegmatika Abrahamse a vlnobití klapek. The Necks dohrávají ve velkém stylu a potvrzují, že i tam, kde velí prvotní nenápadnost, mohou souvislé linie horoucně pnout. Proberu se, rozhlídnu, vyskočím. Taky jste se jako malí rádi dotýkali stropu?