Frank Turner, mistr vypravěč. A skandující Lucerna.

V neděli 9. března k nám britská hudební manufaktura dorazila s další parádní zásilkou, tentokrát úhledně zabaleného folkového punk rocku v podání písničkáře Franka Turnera a jeho kapely Sleeping Souls. V pražském Lucerna Music Baru jsme si je mohli rozbalit spolu s americkou dvojicí Andrew Jackson Jihad a britskými Ducking Punches.

Pořadí kapel jako by bylo určeno počtem členů. Kdyby chudák frontman Ducking Punches Dan Allan nenechal doma v Norwichi zbývající čtyři členy, možná by nemusel čelit drsné skutečnosti: plno na báru a někde opodál Allan se svou akustikou. A přitom jeho punkově řezaný hlas tlačící na jemnou folkovou melodii by si rozhodně zasloužil víc. Protože aparatury k přestavění moc nebylo, rychle následovali Andrew Jackson Jihad. Folk-punková kapela, jejíž frontman Sean Bonnette, ač Američan, silně připomíná irského trubadúra z dublinských ulic, opět z bizarních důvodů dorazila v neúplném počtu. Ovšem akustika doprovázená klávesami při satirickém vaudevillu American Tune nijak nestrádala. Naopak, když sem tam vyměnili klávesy za sólovou elektriku, bylo to syrový folk-punkový nářez. Obzvlášť když navršili na tři členy a přibrali k sobě na písničky Big Bird a Hate And Kill ještě Franka Turnera.

Pak, po dlouhém čekání a za mohutného burácení Lucerny, která se mrknutím oka namnožila jak baktérie salmonely, se konečně přiřítil zpěvák, umělec, básník a génius s aurou Ježíše a texty Boba Dylana - Frank Turner and The Sleeping Souls. Partička promáchnutého, vykartáčovaného a pověšeného rock’n’rollu vyžehleného jemným folkem, který ale pořád zapáchá hulvátstvím pouličních punkáčů, odstartovala set bez okolků a líbezné předehry peckou Photosynthesis. Silné melodie, ostrá akustická kytara vykreslená harmonikou a pevné vedení Frankova čistého, zastřeného hlasu, to vše by nás snadno všechny vyvedlo jako krysař na náplavku, tak působivé to bylo. Dav šílel, tleskal a skákal, zatímco Frank jako vzdělaný hoch z Eatonu předváděl své jazykové dovednosti, když horlivě zdravil a recitoval v češtině pozměněný text k písni Eulogy (i na Karla Gotta došlo). Když zazněl přídavek I Still Believe, všichni už byli tak zmanipulovaní, že i poslední pochybovači konvertovali na víru Jerryho Lewise a Johnnyho Cashe, tam, kde rock’n’roll všechny spasí.

Přestože koncerty většinou táhnou atmosférou než texty písní a za úspěch se bere, když sál kromě „hey ho“ dokáže skandovat alespoň refrén, v případě nedělní Lucerny to byl jeden sborový doprovodný vokál. A není se co divit, protože právě texty jsou Frankovou silnou stránkou, která ho dělá tak výjimečným. Je to mistr vypravěč, jehož písničky vypráví o životě, lásce a dávných přátelstvích. Ne tím laciným, kýčovitým způsobem, který už jsme slyšeli tisíckrát. Ale se stoletou duší člověka, co na jedné stranu ještě nedospěl, ale na druhé vypráví jak starý zaprášený román. Pokud by měl existovat song, co se vám jednou vybaví, až budete ležet a chcípat někde ve škarpě, song, co bude vyprávět o tom, jaký byl váš život, hledejte na desce Tape Deck Heart.

Do konce roku je sice daleko, ale tuhle náramně vydařenou akci bude těžké překonat. Koncept vše za pět set, od lístků až po merch, sice večer prodražil, ale za koncert, jako byl tenhle, bych dala i ledvinu.