Full Moon 15: O drzosti, za kterou se skrývá křehkost (Téma: Punk jako postoj)

Poslední měsíc jsem sobě a lidem kolem sebe pokládala stejnou, v mnoha ohledech roztomilou otázku, která se vynořila jako přízrak zdánlivě pohřbeného pozůstatku historie a kulturní paměti. Co je to punk? Z davu se většinou ozve hlas, který sarkasticky pronese, že punk je mrtvý. Zkusím to ještě jednou, tentokrát se ptám holek a trans osob, které si s tím pojmem spojuji: Co pro tebe představuje punk? Odezvy pořád nejsou jednoznačné, vyjevuje se jakési eklektické těleso tenkými nitěmi sešité z různých, velmi subjektivních, ale stále soudržných motivů. Ty se zdají na míle daleko od popkulturou zapečené představy pankáče s čírem a džínovou vestou s nášivkou „no future“ hlásající fascinaci a podřízenost britské subkultuře z konce 70. let. Na mysli mi ale najednou vytane můstek v podobě Kathy Acker a její punkové citlivosti, která se u zpovídaných projevuje napříč scénami, žánry a způsoby tvorby. Čím byl punk kdysi a co představuje dnes v tuzemském prostředí?

Zatímco první vlna nihilistických britských punků pomalu zažívala odliv, odkaz se šířil v thatcherovské Británii v podobě projektů jako Joy Division nebo Throbbing Gristle dávajících na odiv freneticky-dystopickou vizi společenského rozkladu. Virus překročil i oceán a americká scéna v raných 80. letech přijala za své principy antikomerční DIY tvorbu, agresivní beaty a výraznější, antireaganovskou politickou angažovanost, kterou v prvovlnném britském punku do značné míry rozmetl whitewashing a plagiátorství. Zaoceánští punks protestovali proti vládní intervenci ve střední Americe a mnozí z nich byli součástí nebo podporovali snahy protijaderných iniciativ. Henry Rollins z hardcoreové losangeleské kapely Black Flag se zasazoval o pomoc zemím třetího světa a byl zastáncem práv LGBTQIA+ lidí. Přesto figura antisystémového bouřliváka, mnohdy bílého muže ze střední třídy, skrývala hodně rozporů v rámci svých vlastních struktur.

Některá odvětví punku stále a stále stojí vůči sobě ve výrazné opozici ve vztahu k hodnotám, které vyznávají. Třeba straight edge komunita se vyznačovala dobrovolným celibátem na protest proti fenoménu rockových hvězd, které souložily s řadou svých groupies často i nevybíravým způsobem. Na druhou stranu během některých kalifornských koncertů punkových kapel docházelo k násilím potyčkám a případům sexualizovaného násilí na ženách, o kterém píše například píše kapela NOFX ve svých memoárech. Přitom jestliže je punk postaven na brojení proti systému, může se vůči němu vymezovat i proto, že je do velké míry postaven na patriarchátu, machismu a hierarchii. Přesto se mimo některé explicitní projevy diskriminace třeba v podobě ultrapravicového hnutí Rock Against Communism, projevuje i ta vycházející ze slepých míst historického archívu vzhledem ke klíčovým aktérům a jejich zásluhám na účinnosti kulturní formy odporu, ať už jde o nebílé, queer/trans lidi nebo ženy.

Často se říká, že ženy do západního punku vstoupily až v 90. letech s příchodem punk-feministického hnutí a stejnojmenného zinu Riot grrrl vzešlého z washingtonské Olympie a scény v D. C., která byla epicentrem hardcoreových kapel. Bikini Kill pod vedením Kathleen Hanny, Bratmobile, Sleater-Kinney, Heavens to Betsy nebo Huggy Bear… ve všech případech šlo o mladé holky, některé z nich studentky umění ovlivněné newyorským uměleckým undergroundem, které se snažily ventilovat naštvanost ze systematického útlaku, sexualizovaného násilí, sebepoškozování, ale i toxických poměrů v rámci punkové scény, kde dívky musely stát v zadních řadách klubů, aby náhodou nedostaly loktem do hlavy nebo je někdo nezačal osahávat. „Všechny holky dopředu, nedělám si prdel. Všichni týpci, buďte pro jednou v klidu a jděte dozadu,“ zahlásila Hanna na jednom z raných koncertů Bikini Kill. Získání dominantního hlasu v rámci scény pravděpodobně bylo průlomové pro zviditelnění žen na scéně a následovná intenzivní, až stigmatizující medializace riot grrrl, je dostala do povědomí veřejnosti. Přesto by fascinace hnutím neměla zastiňovat, že ženy byly u zrodu a formování punkové scény od začátku.

PŘETOČIT DĚJINY

„Musíme identifikovat a definovat pravdu o punkové historii,“ píše autorka a členka punkové kapely Swimsuit Addition Jen B. Larson v úvodu své knihy Hit Girls: Women of Punk in the USA. Mapuje v ní příběhy pionýrek americké punkové scény druhé poloviny 70. let „Musíme ji zachovat, oslavovat naše punkové matky, vyprávět jejich příběhy, točit dokumenty a šířit zprávy o jejich odkazu.“

Při čtení Hit Girls zaráží, jak precizně a důmyslně Larson pracuje s výběrem respondentek. V knize se objevují mimo jiné rozhovory a další reportáže věnované kapelám jako Bitch, Screaming Sneakers, Chinas Comidas, Mary Monday nebo Jayne County. Pro mnoho z nich, ačkoliv je jejich přičinění nesporné, riot grrrl byly zjednodušenou, často zakonzervovanou verzí reality žen v punku, která předcházela vznik hnutí. Podobné snahy jako ta v podobě knihy Larson jsou příkladem toho, jak se lze aktivně podílet na dekonstrukci stávajícího hudebního diskurzu a odkrývat mocenské struktury a ideologie, které se do něj dosud promítaly. Ano, punk může být agresivní, často nepříjemný, mnohdy neúnosně drsný, explicitní ve svém obsahu. Jen velmi stereotypní náhled by mohl tvrdit, že holky tohle nedokážou, a proto jich v punku bylo vždy málo, a když už se nějaká objevila, tak byla nelidskou, zkroucenou, poškozenou a toxickou bytostí, jak bylo ve zvyku označovat například Kathleen Hannu nebo frontwoman kapely Hole Courtney Love. A když už nic z toho, stačilo je poštvat proti sobě umělé vytvořeným konfliktem, jak tomu bylo v případě zmíněné dvojice.

„Všichni se zajímají jen o prachy. Žena, která žije svůj život podle nematerialistických ideálů, je divokým, asociálním monstrem. Čím víc je s tím explicitní, tím víc ji lidi nesnáší,“ píše Kathy Acker ve svém průlomovém experimentálním románu Blood and Guts in High School. Acker byla také, jako mnoho amerických punkerek, nepochopenou a přehlíženou figurou literárního undergroundu, která jako jedna z mála psala o sexuální práci, potratech, pornografii, queer sexualitě nebo zneužívání. Ve své estetice podvratně přijímala mužské hledisko, aby poukazovala na kruté momenty v přístupu k ženskému tělu. Jako autorka, která i ve své komunitě zažívala pocit odcizení, se mimo svou transgresivní estetiku zasadila i o vznik riot grrrl, když odradila Hannu, aby pokračovala ve spisovatelské kariéře, Namísto toho mohla založit Bikini Kill. Ale tohle je trochu jiná historie, ta za oceánem a utvářená vlastní specifickou sociokulturní dynamikou, která přesto prosakovala i do zemí východního bloku a získávala svou glokalizovanou podobu, což ostatně přehledně vystihuje a dále problematizuje filmová a hudební teoretička Ewa Mazierska ve své studii Popular Music in Eastern Europe.

Jak popisuje Radim Kopáč ve své detailní stati o holkách v punku (na stranách 24-27 tohoto čísla), místní proto-punkové Dybbuk se ve svých textech a hudbě inspirovaly punkovou kmotrou Patti Smith, Bobem Dylanem nebo The Clash, přičemž zřídka přicházely i s kritikou poměrů života v socialismu. „My jsme nebyly žádná politická kapela,“ tvrdí Marka Míková. I tohle ostatně může vyznít paradoxně, když se o Pavle Jonssonové říká, že je první českou riot grrrl. Opět se dostáváme do slepé uličky nejasných a prolínajících se definicí. Co je teda punk – z perspektivy genderu, s ohledem na lokální specifika, historii a o to víc v době, kdy žánrové pojmy už tak moc nevypovídají o hudbě, kterou děláte?

BLÍZKOST A KONFRONTACE

Než se začnu doptávat ostatních, musím si nejdřív odpovědět sama. Punk pro mě nikdy neznamenal příslušnost ke konkrétní komunitě lidí. Přišla jsem zvenčí a jsem ovlivněná odlišným kulturním prostředím a kapitálem středostavovské studentky ze středoevropského hlavního města. Punk pro mě představoval cestu, jak ventilovat frustraci z dospívání v konzervativním prostředí a snahou se elitářsky vymezit vůči mainstreamu, který jsem kdysi vnímala jako banální. Doma jsem vyráběla letáky a zin s texty Ramones a Misfits, u toho poslouchala The Damned a Hole a chtěla žít jako Patti Smith v knize Just Kids: Jsou to jen děti. Moje malé hermeticky uzavřené „punkové“ universum se ale omezovalo na pasivní přijímání norem západní ikonografie postavené na uctívání zavedených idolů. Když jsem o pár let později v New Yorku viděla, že namísto mnou zidealizovaného klubu CBGB stojí módní prodejna John Varvatos, tak jsem si uvědomila, že jsem punk pochopila úplně špatně a kvůli tomu si až agresivně vypěstovala pocit kulturní nadřazenosti postavené na hodně vachrlaté ideji.

O několik zkušeností a pár let později sedím u počítače a snažím se dát dohromady text, který by nějakým způsobem začleňoval a redefinoval mé dřívější postoje a zároveň nechal mluvit lidi, kteří mají k punku životně blíž než já. Ale na co se jich budu ptát? Je to těžké. Neztrácí přeci jen subkultury a žánry na významu? Není irelevantní se dnes ptát, co je to punk, navíc v tak útlém prostředí, jako je to pražské, když se různé scény a komunity postupně stírají a prolínají? Není házení holek a trans osob do jednoho klastru podle identity trochu zjednodušující?

Když jsem podobné otázky kladla tatérce, malířce a promotérce Kristýně Procházkové alias Spratek production, která má za sebou několik desítek akcí zorganizovaných na principu sbližování zdánlivě k sobě se nehodících hudebních komunit, řekla mi hned zkraje: „Jde mi nejvíc o to spojovat lidi, ať už návštěvníky nebo kapely. Prošla jsem si pár bublinami. Nikdy jsem se nikam úplně nehodila. Proto se snažím neslučitelné věci spojovat ať už v mém osobním životě nebo různých formách umění.“ Mezitím sedíme v ateliéru jejích kamarádů. Rozhlížím se kolem, nad hlavou se tyčí obří kovová konstrukce, které jsem si na začátku nevšimla, různě rozložené výrazně barevné obrazy a nad jedním z nich na karabině visí žlutý, plastový štír. Hromada svérázných artefaktů ale dává dohromady konzistentní celek. O to Kristýně Procházkové při pořádání koncertů a nově i akce Kovošrot pod záštitou klubu Ankali jde.

VĚČNÝ POHYB MEZI SCÉNAMI

Navzdory tomu, že se Kristýna Procházková pohybuje mezi dvěma scénami – punkovou/kapelní a elektronickou – vidí mezi nimi propast pramenící z nedostatečné komunikace. „Je to takový bezpečný útěk. Pankáči ti řeknou, že Ankali je navoněné techno a drinky tam stojí ranec. Kdyby si ale ti lidi promluvili, zjistí, že jim jde o stejnou věc.“ Naší diskuzi občas přehluší zvuky starého českého šlágru ze staršího magneťáků, vedle kterého se tyčí štos kazet. Písnička dohrála, Kristýna z hromady vyloví další a přetočí ji na začátek. Mezitím mi vypráví o tom, jak k podobným rivalitním sklonům dochází i mezi DIY a studiovým tatérstvím: „V něčem chápu, že tatéři ze studií mají svou zajetou techniku, dodržují hygienické normy a potom je sere, že se někdo doma tetuje na koleni, dělá trash a bere to jako formu umění. Ona to ale forma umění je a mohlo by se ji brát víc v potaz. Také by se ti lidé mohli mezi sebou propojovat a učit se od sebe navzájem. Každý by měl přece jen začít tetovat na koleni.“

Podobně jako Kristýna si homemade tetováním přivydělává i umělkyně Magdaléna Pacáková, která často tetuje i motivy ze svých obrazů a skic. Svou výtvarnou tvorbu a tatérskou činnost neodděluje. „Ještě v době, kdy jsem netetovala, mě kamarádka během posezení v Mayerovi poprosila, ať ji něco vytetuju, že by chtěla něco ode mě. Udělala jsem ji handpoke a krátce na to za mnou začali chodit další lidi se stejnou prosbou,“ říká mi Majda, zatímco její pozornost jednou za čas odbočí k její fence Clice, která poskakuje po večerní rušné Hvězdě. A jak vnímá rozdíl mezi studiovými a domácími tatéry a tatérkami? „Když se k někomu domů jdete potetovat, tak si většinou necháte vytetovat jeho osobitý návrh, se kterým se nějakým způsobem identifikujete. Salóny mám naproti tomu spojené spíše s „katalogovými“ motivy, ale určitě se to nedá takhle jednoduše rozdělovat. Spousta zajímavých tatérů se prostě jen časem posune z obýváku do studia. Hlavní rozdíl pro mě spočívá v té intimitě, se kterou si s člověkem, který přijde na kérku, jdeme naproti. Mé soukromí vs jeho kůže.“

U Kristýny i Majdy se vyjevuje jeden motiv, který přizvukuje tomu, co sama v DIY estetice považuji za klíčové. Je to snaha o bezprostřední kontakt s lidmi a téměř konfrontační blízkosti, kterou Maria Neal, studentka oboru performance na brněnské FAVU, postrádá v abstraktnosti digitálního světa: „Štve mně, že v současnosti o médiích a kreativní tvorbě máme tendenci uvažovat strašně binárně. Buď se plně ponoříme do digitálního světa, nebo jsme za staromilce a jedeme si jen analog. Obojí se dá přece propojit a tyhle dva světy se můžou podporovat.“ Tuto binaritu vnímá jako podstatnou v rámci propagace kulturních událostí, kterou se dá dělat na principech DIY, například tvorbou plakátů a letáků, které mohou také ovlivňovat podobu veřejného prostoru. Maria digitál a analog propojuje například vysíláním ranního rozhlasového archivu, který původně provozovala skrze vlastní webové stránky. Nyní je dostupný přes Soundcloud a posluchači by si jej měli pustit každé ráno po probuzení, aby mohli po zbytek dne uvažovat nad tím, co jim Maria v nahrávce sdělí. „Mým snem by bylo provozovat pirátské rádio,“ pronáší nadšeně. Jejím útěkem do částečně fyzického, kontaktního světa je také tvorba studentského zinu Bublina, na kterém ji baví komunitní práce s ostatními studenty. Trošku odlišný aspekt vyzdvihuje u tvorby nášivek, které se snaží rozdávat zadarmo nebo za příspěvek na náklady. „Přijde mi, že je tady jeden základní element, který se snažím uplatňovat i jinde. Kdysi jsem bojovala s tím, že moje kreativní práce by mohla někomu nevyhovovat, často jsem moc lpěla na hodnocení ostatních lidí. DIY tvorba nášivek mi přijde osvobozující, protože v ní neexistuje ‚ale‘. Pustíte se do něčeho, co chcete udělat, použijete materiály, které máte po ruce. Kvalita výsledků není důležitá, myšlenka je.“

V PROPASTI MEDIÁLNÍHO PROSTORU

O pár týdnů později se vydávám do holešovické Polansky Gallery, kde pracuje člověk, který se pohybuje v hardcore punkovém prostředí, ale osobně se víc věnuje experimentálnímu noiseu a potýká s dilematem nezařazenosti, o kterém jsme mluvily s Kristýnou. „Nedostávám moc velký feedback na svou hudbu, protože mám často pocit, že jí lidi nerozumí. Pro hardcoreové publikum je moje hudba moc experimentální a pro experimentální scénu moc hardcoreová. Nemám úplně v úmyslu tím někoho dráždit, prostě dělám, co mě baví,“ říká Gertie Adelaido. Momentálně připravuje svou debutovou desku Immortality Between Paranoia and Virus, která částečně zazněla před pražským koncertem experimentálního kalifornského projektu Xiu Xiu, kde jsem Gertie poprvé viděla vystupovat naživo. Něco z křehkosti smísené z hrubostí a přímočarostí zprocesovaných vokálů mě tehdy velmi zasáhlo a zůstalo v paměti jak otevřená rána. Navzdory už několik let trvajícím hudebním aktivitám Gertie a spolupráci s etablovanými umělci a umělkyněmi, vystupování na doznívajícím Fluffu, Creepy Teepee nebo v italské Boloni se zdá, že Gertie se stále pohybuje mimo veřejné povědomí. Mimo hudbu studuje na AVU ateliér Malby 2 kdysi vedený malířem Vladimírem Skreplem, který Gertie v tvorbě hudby podporoval.

Určitý typ neporozumění vzhledem ke stěží zařaditelné tvorbě ze strany tuzemské hudební infrastruktury, ale i výtvarného prostředí nutí některé v dané scéně kopat jen za sebe, jak popisuje Gertie. „Existuje tady pořád určitá privilegovaná garda lidí, kteří určují, kdo dostane publicitu nebo ne, ať už jde o publicisty a publicistky nebo promotéry a promotérky. Chybí tu mladí lidé, kteří by se přestali ohlížet na marketingový potenciál a zaměřovali by se na začínající umělce a umělkyně.“ Práce s vlastní image ve veřejném prostoru Gertie nevyhovuje. „Fakt mi vadí tolik dbát na Instagram, ale asi to kvůli svým cílům vnímám jako nutnost. Neznamená to, že musíte spadnout rovnou do komerce. Jen být vidět, postovat plakáty, aby ostatní viděli, že hrajete, věnujete se tomu, co vás baví, naplňuje a s čím se ztotožňujete. I když je to často otravný.“

Hranice mezi tím, kdy si člověk snaží udržet soukromí a autenticitu a kdy medializace přesahuje etické meze spojené s obavou před komercionalizací, je podle mě i všech, kterých jsem se ptala, velmi tenká. Z hlediska historického kontextu undergroundu a jeho vývoje, třeba u už zmíněné britské punkové scény nebo vystupování některých osobností undergroundových komunit v komerčních stanicích, jak tomu bylo například u grungeových kapel a MTV, není tato obava úplně od věci. Nejúčinněji tomu oponuje rapový kolektiv Thc luna G, který minulý rok dobyl český Soundcloud tracky jako Cisdiss („za tvé zkurvené životy nemůžou fakt transky/ indoktrinace dělá už i kartáčky pánský“) nebo ACAB („acab s fízlem se nemluví, nechci s vámi kluci nic mít“). Stírání stop za svou pravou identitou je pro Thc luna G jako hra. Jejich nicknames Oki Kazi, Jenda, Bohyně Khalí a Sluttyboio69salemmmm mění svou psanou podobu stejně pravidelně jako jejich převleky. Naživo připomínají partičku drsných pubertálních rebelek v kuklách z filmu Spring Breakers amerického režiséra Harmonyho Korinea a anonymitu považují nejen za důležitou složku jejich hudby z hlediska bezpečnosti, ale i masku, která jim dovoluje projevit jiné části sebe.

„Často rapujeme o věcech, které asi nejsou úplně legální, tak se snažíme chránit. Další věcí je sexualizace raperek. Dnes je to možná už lepší, ale obecně platí, že když jsi raperka, tak čelíš objektifikaci. Některé holky třeba rády používají při vystupování svoji ženskost a nesoudím to. Ale já osobně tu chuť nemám. Když jsem na stagi a mám na sobě převlek a dělám u toho nějaké sexy věci, tak se od toho separuji. Dělá to ta postava, ne já,“ sděluje mi Bohyně Khalí během rozhovoru, při kterém jsem slíbila, že dodržím jejich anonymitu i ohledně místa setkání. A co publicita? „Lepší underground,“ smějí se společně. „Každý z nás má trochu fame kvůli jiné činnosti a rozhodly jsme se rap postavit na něčem jiném,“ dodává Sluttyboio69salemmmm a Oki Kazi vtipně doplňuje, že jsou „spíš nerůstová skupina,“ která vnímá svoje postavení v rozvíjející se „scéně“ ženských/trans raperů a raperek jako lobbyboy&saab900turbo nebo Arleta otevřeně hovořících o zkušenostech ze socializace jako holek. Podle Thc luna G se podobné zážitky dají ztvárnit různě, kolektiv volí cestu vzteku a levicové citlivosti, která podle nich nemusí být nutně elitářská.

O raperkách tematizujících zkušenosti spojené se svou identitou, se v minulých měsících napsalo a řeklo už mnoho. V tuzemských podmínkách je jich stále nedostatek, a proto z pozice vnější pozorovatelky jsou projevy spolupráce mezi poměrně čerstvými projekty jako právě Thc luna G a lobbyboy&saab900turbo na skvělém zářijovém projektu 2S JULIE příslibem nové perspektivy a progresivnějších pozic v českém rapu.

Zatímco se ale Thc luna G zdatně skrývají za svými alteregy, dvojice lobbyboy&saab900turbo prošla odanonymizováním v mediálním prostoru dost záhy. Erika alias saab900turbo vychází přitom původně z DIY a hardcore punkové komunity a tak vnímá, že náhlý boom kolem projektu, který tvoří s Kateřinou alias lobbyboya, obnášel také to, že se vzdálila jeho původní podstatě: „V určité chvíli proběhlo jakési chytání senzace, ale nejvíc mi vadí celkový pocit ukradení mojí věci. Jako kdyby začala žít svým životem, kvůli čemuž s ní ztrácím kontakt. Myslím, že by mi nevadilo, kdyby náš dosah v médiích nebyl tak velký,“ říká Erika hned na začátku setkání ve vinohradské Hvězdě uprostřed sněžného, správně lednového dne.

Pohotově mi vypráví o tom, co jí šrotuje hlavou několik posledních týdnů a bez vybídnutí mi odpovídá na otázku, která mě při přípravě toho textu nejvíc zaměstnávala. „Každou chvíli se do módy dostane nějaké další dávno existující hnutí, je to všude, lidi z toho dělají šílený underground, i když je to v některých kruzích běžná praxe. Dneska si myslím, že aby se člověk vyhnul komodifikaci punku, musí do své tvorby vědomě zatáhnout hrozně moc špinavé estetiky, dostatečně nestravitelné na to, aby byla celková message doručená ke konzumentovi ve významově nezměněné podobě.“ U Eriky během naší diskuse často pozoruji, že o etičnosti ovlivněné punkovými hodnotami přemýšlí i ve vztahu ke koncertnímu prostředí, kterou vysvětluje skrze přátelství s promotérským sdružením Hluch Crew nebo projektem Synth Library. „Existuje určitá základní etika i v rámci péče o kapely a interpretstvo. Člověk je občas absolutně nepřipravený na to vynucovat si standard, jako je jídlo, čistá postel, honorář za vystoupení a slušné jednání. Zkušenost s Hluchem mi pomohla vybudovat si určité hodnotové návyky,“ vypráví Erika.

SOCIÁLNĚ ODPOVĚDNÁ PROVOKACE

Díky tématu určité subkulturní etičnosti se mi vybaví Bianca Krajčovičová, grafička plakátů k DIY koncertům a basistka kapely Hothouse. Potkaly jsme se v jednom ročníku filmových studií a shodou náhod na sebe narazily na jiné fakultě těsně předtím, než jsem ji poprosila o rozhovor do reportáže. „Vzhledem k minulosti je punk, i když ne úplně, nejzásadnější částí mého dospívání. S ohledem na budoucnost jde o naději v to, že jde o prostor, kde by namísto rivality a porovnávání měla existovat vzájemná podpora, a že stále může existovat alternativa.” Péče je podle Biancy něčím, co může přetrvávat i v nejvíce transgresivních módech tvorby.: „Nikdy bych nedala do plakátu nic sexistického. Provokativní jo, ale nikdy se nechci nikoho dotknout. Pokud se někam konceptuálně hodí obrázek z porna, tak jsem s tím v pohodě. Nevadí mi provokace a vyhrocenost v umění, ale je třeba za to brát zodpovědnost vzhledem k triggerům ostatních lidí.„Uvažování o zodpovědnosti za umění a identifikaci s určitými komunitami vidí často i na tom, že někteří fanoušci a fanynky hudebních projektů se nezabývají jejich sociálním kontextem a symbolickou rovinou: „Trend nošení triček z merche kapel se v různých vlnách vrací do mainstreamové módy, zatímco v punku šlo vždy o jeho integrální součást prostoru, kde se řeší hudba. Zároveň to celé musí provázet konverzace o tom, kdo je interpret a jaké znaky využívá. Pokud kdokoliv, ať už ze scény, nebo mimo ni, nosí tričko jakékoliv kapely, interpreta nebo projektu, tak důležitým faktorem je obeznámení se s jeho kontextem, včetně jeho symbolické roviny. Hra se znaky a metaforami bude vždy existovat především ve scéně, jejíž součástí je umění a reakce. Tyto znaky a kódy mají být především dnes využité a nošené s dostatečným historickým, politickým, reflexivním a kritickým diskurzem a uvědoměním si, že transgrese může být nekorektní, ale musí být zodpovědná ať už v tvorbě, její reprodukci nebo užívání.“

Punk se věčně vrací v různých podobách a já opět a naposledy pokládám všem svou náročnou původní otázku: Co to je ten punk a co teda znamená, když už se shodneme na tom, že není mrtvý? Ba teď se zdá mnohem živější než kdy jindy. Po několika vteřinách odmlky dostávám odpověď: ulice a její hodnoty, empatie, láska, konfrontace a DIY principy, etičnost, antisystémovost, bezprostřednost, svoboda. Všechny je provází drzost smísená se zranitelností, která jako kdyby najednou objala vše řečené.