Glazurově modrý koberec (KVIFF 2023)

V sobotu dopoledne panuje ve Varech navzdory víkendu nečekaný klid. V centru festivalu se to sice hemží, ale do obvyklé stísněnosti a strachu z davu má dnešek daleko. Výjimku představuje železným hrazením zúžená pasáž kolem červeného koberce před Thermalem, kde se fotí.

V Kongresovém sále je plátno malé, židle nepohodlné a hlediště se rozprostírá více do šířky než délky, takže na svých krajích téměř atakuje slepé úhly. Ani od filmu, jenž se tu hraje, nečekám příliš, nakonec jsem ale velmi příjemně překvapen. Jde o jeden ze dvou českých příspěvků do Hlavní soutěže, Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka. Historické kriminální drama se odehrává v roce 1937 v podhůří Tater, kde mladý ředitel vybudoval kolem továrny malé městečko po vzoru Zlína. Snímek vypráví o těhotné lékařce Heleně (skvělá Eliška Křenková), která navzdory své inteligenci plní v očích místních především roli „paní ředitelové“. Do jejího porodu zbývá jen pár dní, stejně jako do příletu ředitele-manžela, a v areálu továrny dělníci najdou mrtvolu hermafroditního novorozence. Úsvit sympaticky boří baťovský mýtus, ukazuje třicátá léta jako dobu nepřející jinakosti, kdy byla státní moc neoddělitelně spojena s velkokapitálem, a citlivě si poradí i s genderovým tématem.

Potěší i další dílo se silnou ženskou hlavní postavou. Sladký východ (režie Sean Price Williams) funguje jako bláznivá road movie plná popkulturních odkazů. V poctě americkému nezávislému filmu rozsévá středoškolačka Lillian chaos kamkoli přijde. Baví se s avantgardními levičáky, flirtuje s neonacistickým milovníkem E. A. Poea, stane se hlavní hvězdou filmu nebo je uvězněná v táboře islámských radikálů milujících techno. Svěží letní snímek připomíná destruktivní energií hlavní protagonistky Sedmikrásky Věry Chytilové.

Umění frýstajlu a improvizace patří na karlovarském festivalu mezi nejpotřebnější vlastnosti. Člověk se musí rychle přizpůsobovat počasí, změnám v programu i vlastní neschopnosti sehnat kýženou vstupenku. Takže sedím na glazurově modrém koberci ve frontě do kinosálu B a čekám na Uvnitř žluté kukly (r. Pham Thien An) oceněné v Cannes, uvaděči totiž pouštějí do sálu i akreditované zájemce bez lístků, pokud zbudou volná místa. Nakonec se dostávám dovnitř a přede mnou je tříhodinová vietnamská slow cinema. Do mystické cesty za nelezením víry a ztraceného bratra se musím nořit asi hodinu, ale když už v tom jsem, nekonečně dlouhé záběry působí mocně a téměř ohýbají čas a prostor.

fotogalerie z druhého festivalového dne tady

Po pomalém, tlumeném, meditativním zážitku jdou dělat jen dvě věci, jít spát, nebo se nastřelit půlnočním filmem. Volím druhou možnost, názvu Kapitán teplomet zachraňuje univerzum lze totiž těžko odolat. Lístek ale nemám, takže znovu fronta na štěstí a znovu modrý koberec s pivními skvrnami. Lidem kolem koukají z batohů lahve vodky a jiné nezbytné propriety, poslouchám festivalové drby. Nic jiného už ale z dneška nevytřískám, sál se po hodině čekání zaplní dlouho před tím, než přicházím na řadu.

Prostor před Thermalem útočí po půlnoci na smysly daleko intenzivněji než dopoledne, víc lidí, víc hluku, víc smradu, víc energie. Zítra dávají ve Velkém sále Citlivého člověka podle Topolova románu, krom vstupenek si přeju i to, abych už nemusel řešit odstín barvy dalšího koberce.