Hrátky SoundPactu v Praze v Brně

SoundPact je minifesťák, série zvukových experimentů v kontextu československé hudební scény. Organizátoři Ditchmag a vydavatelství Mappa se ho v rámci dodržení konceptu různorodosti rozhodli organizovat v Praze a v Praze v Brně. Pro případ další expanze bych do budoucna určitě ještě navrhovala Prahu v okresu Lučenec a Prahu v Humenném. Já jsem byla nakonec jenom v Praze (v Brně) a bubínky dostaly první rány už od zvukovky a nastavování čtyřreprákového surround ozvučení. Kdy já se s těmi špunty poučím…

Anyway, poslechový seminář. Na úvod je puštěn Slavek Kwi a jeho field recordings. Nejlepší místo je prý přímo uprostřed všech repráků, sedáme si teda tam. Je to vlastně doplněk atmosféry podniku, která je zatím komorní, šum řeči se stává součástí hudby a izolované zvuky se sjednocují. Když slyším broušení nože, nejsem si jistá, jestli to je live, anebo z nahrávky. Postupem času hudba tak splyne s okolím, že ji ani nevnímám. To už však přichází čas na live set pod jménem Artificial Memory Trace.

Po oficiálním úvodu nás Kwi upozorňuje na stroboskopy „pro lidi, co jsou citliví na světlo“ a prosí, abychom to neanalyzovali, jenom poslouchali. Tak já nebudu analyzovat. Je to velmi relaxační. Zvuky všude kolem nás tvoří velmi konkrétní, snadno identifikovatelné obrazy, které vytváří kvalitní mišmaš. Kombinace túry na Popradské pleso a lesního ducha z Bukovce. Upozornění na stroboskop je skoro zbytečné, všichni mají stejně zavřené oči, je to zábava. Když na chvíli nakouknu, vidím nad hlavou máchající alobal. Přidává se live akvárko a bublavý dialog roztomilých gumových želviček. Zvuk zvonkohry ve vodě je super. Najednou se zjeví akustická kytara, čtyři akustické kytary ze čtyř stran, čtyři folkové koncerty. Změť a malý noiseík. A pak pokus o 4:33, publikum je však příliš disciplinované. „Je tady ještě někdo?“ Jasně, že jo. Jde se na přestavbu sálu.

Jano Doe je Katarína Gatialová a její DIY modular. Technické problémy podtrhují tu DIY část. Při tom všem člověk skoro ani neví, kdy to funguje a kdy ne, ale zvuky to vyluzuje, distorted píšťala doprovázena pulzující statikou a aromou hořících káblů. Spleť chaotických káblů postupně nabývá víceméně pravidelné struktury. „Folkový koncert“ se vrací s příchodem vytuněného banja s delayem. Hrátky s krabičkou. Ale co to hořelo, jsme nakonec nezjistili. Možná to byl jenom efekt pro větší autenticitu.

Amen Tma je to nejakčnější na závěr. Všechna vystoupení byla velmi různorodá a taneční industrial dnes ještě nebyl. Skřípání oceli a temná klubová hudba. Plechové objekty v místnosti rezonují a taky je bere rytmus. Industrial se postupně rozvíjí v techno, v závěru dokonce i s nenápadnými vokály. Kontrastní závěr večera.