I am the Glowing Man aneb Swans v katedrále

Tak mám za sebou konečně premiéru. Poslední člověk, co v roce 2017 viděl Swans poprvé a může konečně pochopit, proč se o jejich koncertech tolik mluví. Vyzbrojena špunty s intenzivně naposlouchaným Deliquescence a Glowing Man jsem vyrazila do Berghainu. A vůbec – TOHLE v Berghainu, který pohlcuje sám o sobě? Přidaná hodnota as fuck.

„This song is for the bees. All those poor German bees.“ Baby Dee vyvolává příjemný pocit familiarity. Kytaristu představí jako svého synovce Blakea a prohlásí, že dnes je to family evening. Polokabaretní akordeonové písničky jsou plné rodinných traumat; vzpomenu si na texty Jane Austen Argument, kapely z okruhu Amandy Palmer a Dresden Dolls. Baby Dee je tady naše divná tetička na rodinném večírku, kde se všichni cítíme trošku nejistě, ale je to zábava. Jak sama prohlásí po dalším velkém aplausu: „Now I know what’s the secret in show business, you have to sing about things people can relate to.“ A následně uvede další písničku jako „a nasty song“. Jo, s tím se ztotožnit dokážu.

Sál se už víc nezaplní, teplota vzduchu stoupá v nepřímé úměře s klesajícím kyslíkem, v kotli vydržíme patnáct minut a pak se přesouváme dozadu na „můstek“, kde už kempuje pár dalších asociálů. Setlisty Swans jsou spolehlivé a nepřekvapí, ale to je v jejich případě dobře. Přišla jsem si pro vnitřní masáž a dostávám jí hned v první části The Knot. Intenzita basů vibruje všemi orgány, kámoška konstatuje, že už chápe historky o tom, jak někteří na koncertech Swans blijou. Já si uvědomuju, jak moc je tahle hudba a tohle vystoupení individualistické a sebereflexivní, ne jenom kvůli velmi častému využití slov „I“ a „me“. Do sebe je ponořen Michael Gira, záda k publiku, zavřené oči, týpek vlevo ode mě je opřen čelem o pletivo na můstku a prakticky nemrká a já? Vlastně ani nevím. Vnitřně zkouším různé pozice jógy. Nejlepší je pozice hory, kdybych na to měla prostor, šla bych i do pozice dítěte. „I am asking you this, what made us?“ Stejně jako v józe nenastává žádný okamžitý „payoff“, nedávají ho ani Swans. Napětí natahují do nehorázných délek, když už to dál nejde, natáhnou ještě trošku a pak ještě a pak velmi postupně uvolňují. Fascinuje mě, jak někdo tohle zvládá bez špuntů, možná je pak tinitus součástí konceptu. V katedrále techna nabírá meditace až rituální charakter a zářící pódium se stává oltářem, ke kterému vzhlížíme.

Koncert se blíží ke konci, je tady The Glowing Man a Michael Gira je opět zády k publiku, tváří v tvář Philu Puleovi. Ten hraje v tílku a jeho paže, ozářeny oranžovým reflektorem, se stávají kmitajícími plameny. Zářícím mužem je Gira. Oheň nehasí, však on se uklidní sám.