Jó, kecy v časáku (Prouza)

Když před pár týdny ohlásila svůj line up barcelonská Primavera, zachytil jsem legrační komentář: „Radiohead, PJ Harvey, Suede, Dinosaur Jr, Mudhoney, The Chills a Psychic TV? To mám 90´s flashback?“ V Čechách moc devadesátkových déjà vu nezažíváme, ta doba tady byla natolik specifická, že doteď nedošlo ani na sepsání nějakých výraznějších reflexí (Ondřej Štindl by se měl činit, byla by ostuda, kdyby ho předběhl Samir Hauser). Ne že bych osobně s 90´s měl nějaké velké zkušenosti. Asi nejblíž jsem jim byl během pár setkání, na které jsem si vyrazil s exmanželkou Petra Stanka z Majkláčů. Totiž v 94´ jsem šel do první třídy, ode mě „chce se mi brečet - kytary, Bunkr, nejlepší léta... doprdele, nějak nám to uteklo“ neuslyšíte. Tak doufám, že vás nevyděsím - jako toho chlápka, co mě onehdy zastavil na ulici a rozčíleně ukazoval na moje triko s Marcem Bolanem a ptal se, jak je to jako možný, že toho přece nemůžu znát-, když teď napíšu, že Prouzu jsem měl vždycky rád.

Na rovinu - Prouza je pro mě Tomáš Hampel a první dvě desky (1990, 1992). Hampelovy texty ke mě mluví podivně přitažlivým hlasem, můžu to zkusit nazvat třeba jako nervní balancování mezi odstupem a naléhavostí. „Kdyby se mi chtělo/ kdyby bylo kam/ to by bylo jiný/ to by bylo fajn“ nebo „Dnes nemám náladu do práce jít, lehnu si raději a pak se uvidí“ zní v Hampelově podání plném protikladů (apatie vs. nasrání, fatálnost vs. nihilismus) neodolatelně i po těch pětadvaceti letech. Důležitá zpověď kluka svého věku. Kapela sice vycházela z gothic rocku, byla ale víc než jen kopírka svých vzorů. Osobitý zvuk, chytře udělané klipy. Prostě kluci, kterým jste TO mohli věřit. Těžko říct, proč to u pozdějších českých kytarovek bylo už stále vzácnější (vlastně i tehdejších, viz celá česká shoegazeová vlna). Konec bohužel přišel brzy. Aspoň že kolem Hampela po jeho „zmizení“ vznikl krásný mýtus. Na netu se dočtete, jak jeden říká „Hampel je někde v Praze“, druhý „Hampel je v léčebně“ a třetí „ten už bude na jiné polokouli“. Pro mě zůstává Hampel v textech, ve kterých toho možná řekl méně, než bychom od něj chtěli, ale sám za sebe asi přesně tolik, kolik potřeboval.

Problém Prouzy v roce 2016 je to, že působí spíš jako kapela, která hraje covery Prouzy. Dvě nové desky Prouzy (2007, 2013) po jejich comebacku na mě moc nefungují, ale nechám jim tu „upřímnost“ a „syrovost“ , které tam občas vykouknou. Mohlo to dopadnout i hůř, obnovit po patnácti letech kapelu s jedním původním členem určitě není sranda. Ten večer v Malostranské besedě se ale klidně mohl odehrávat v hospodě Na Slamníku. Rozdíl by nikdo nepoznal ve zvuku (pub rock debilně nahlas) ani v image (kšiltovky, fakt?). Cucal jsem zvětralé pivo a trpělivě čekal, kdy mi zaměnitelná kapela bez charismatu konečně zahraje něco od Prouzy, a když to pak hrála, napadaly mě při tom akorát trapná přirovnání k vytouženému sexu, který přišel o dekádu později, než měl. U pódia se celý koncert zmítala mladá holka v džísce. Bya to ten typ tanečnice, která konkrétní kapelu ani tak moc nepotřebuje, tancuje prostě na cokoliv, na co to jen trochu jde. Koukalo se na ní ale hezky a taky jsem si při pohledu na ni vzpomněl, že za rohem je Blue Light. „Pojďte do toho, chlapi!“ vykřikla takhle před jednou nadšená pamětnice a v ten moment mi definitivně došlo, že i kdyby se Tomáš Hampel zázračně objevil, v téhle Prouze by už vystupovat nemohl.