Kam kráčíš? (KVIFF 2023)

Z mnohých mediálních výstupů by se mohlo zdát, že karlovarský festival rovná se Thermal a okolí. Mimo sály v brutalistním hotelu ale zahrnuje i šest dalších kin, z nichž dvě nejvzdálenější, Pupp a Drahomíra, leží tři kilometry od sebe. To už je pěkná procházka a pro některé cinefily i nečekané sportovní vyžití.

Právě do Drahomíry po drobných orientačních peripetiích dorážím na první pondělní projekci. Tohle kino funguje zároveň jako bar a nápoje se dají nosit i do sálů. Na zahrádce jakýsi pár oslovuje režiséra jednoho z letošních půlnočních filmů, jenž je zve na projekci, omlouvá se, že k ní nebude diskuze, a dává jim na sebe číslo, kdyby měli jakékoli otázky. Karlovarská pospolitost.

Promítání íránského filmu Cesta na měsíc debutanta Mohammadrezy Shayannejada začíná rozpačitým úvodem nesmělého dramaturga a v podobném duchu se line i snímek samotný. Ten se odehrává na ploše jednoho bytu a vypráví o muži sestavujícím stroj, který by oživil zvuky, které zazněly na libovolném místě a napříč časem. Stylu dominuje roztřesená a rozostřená ruční kamera spolu s frenetickými střihy. Děj není předkládán chronologicky, nýbrž ve střípcích, které nakonec dávají dohromady spíše abstraktní obraz než jasný portrét. Při scéně, v níž po sobě milenci hází syrová vajíčka, pronese paní vedle mě: „Tak tohle asi nedám.“ Nedá a další ji následují.

Do Puppu je cesta dlouhá, ale bez časového presu a jednou za den se dá zvládnout. I když s lístkem, přicházím o hodinu a půl dřív a stávám se svědkem nejdelší fronty, co jsem zatím letos ve Varech viděl. Není divu, hrají se Minulé životy (režie Celine Song), hit ze Sundance, který v divácké ceně zaujímá těsně druhé místo. Šramot fronty přeruší exploze tříštících se lahví minerálky, které nebozí brigádníci upustili vedle luxusního bavoráku.

Minulé životy je romance, která přesně ví, jak dojmout, a když jí necháte, dokáže být efektivní. Korejka Nora ve svých dvanácti emigruje s rodinou do USA a nechává v rodné zemi svou první lásku, Hae-Sunga. Chlapec se jí po dvanácti letech ozývá přes Facebook a jejich intenzivní vztah na pomezí mezi láskou a přátelstvím začíná tam, kde skončil, byť se oba nachází na jiné straně světa. Po další dvanáctileté odmlce se oba setkávají znovu, Nora už má ale manžela. Vedle tématu emigrace, odcházení a zůstávání se tematizují obecnější otázky týkající se nejen lidí žijících mimo domovinu. Musí být osudová láska vždy ta správná? A kolikrát se v minulých životech musí dvě duše náhodně potkat, aby nakonec skončily spolu?

Končím ve Velkém sále na česko-slovensko-polsko-srbské sci-fi detektivce Bod obnovy. Premiéra působí slavnostně a režisér Robert Hloz se autenticky dojímá. Jeho film je zasazen do blíže nespecifikované střední Evropy roku 2041. Sociální nepokoje vlivem ekonomické nerovnosti sílí, proto v rámci zachování sociálního smíru každý občan, který zemře nepřirozenou smrtí, získává možnost oživení, stačí když má vědomí zálohované v posledních osmačtyřiceti hodinách. Hlavní postava, detektivka Em, se po vraždě výzkumného pracovníka zaplétá do sítě institucionálních intrik.

Opojná vizualita Bodu obnovy, zejména scén znovuzrození, i speciální efekty ční několik pater nad zbytkem současné české produkce. Ústřední námět působí originálně a otevírá několik nosných filozofických otázek, ovšem celek sráží jalové dialogy oscilující mezi generičností průměrné televizní kriminálky a trapnou patetičností. Potlesk vestoje, doprovázející závěrečné titulky, považuji za jednu z největších nesoudností, co jsem tu letos zažil.

Z Thermalu to na ubytování není daleko. Vyhovuji několika opileckým žádostem o cigaretu a jdu spát. Už jsem se narajzoval dost.