Kam tenhle večírek pokračuje? (Get Dead)

Kalifornská domovina, kde se děti rodí se skejtem na nohou v punkrockové garáži, je téměř genetickým vzorcem pro skvělou kapelu. Když se k tomu přidá závan sanfranciského pobřeží, Mekky umění a konvenční odlišnosti, vyjdou z toho Get Dead. Nálož pouličního rock’n’rollu znovu dorazila do Prahy.

Slunečný podvečer na kopci nás táhne k postávání před strahovskou Sedmičkou jak kočky na zápraží. Syčící grill šeptá cosi o vegeburgrech a hot dozích, až by jeden málem přeslechl: „Začíná první kapela!“ Zsa Zsa Gabor‘s zažínají uhlíky chytlavou sypačkou. Rakouská gruppe zasazuje rytmicky vcelku jednoduchý setlist, jehož základy se drží v kořenech punkového purismu, a obrostlý dávkou melodičnosti nasává velkou část povalečů k pódiu. Rozzlobené pecky Always Antifascist a Fuck the Media neskrytě vyzývají k rozpálení kotle, ale pro všechny je ještě příliš brzy, aby si vycrmdali pivo. Pokud vůbec, tak mimo Octoberfest by se akordeón neměl vytahovat před druhou ranní.

Z ulic, kde se umění tlačí v nákupních vozících mezi poklidnou barevností a odleskem vystřelených buchen, konečně přichází sanfranciská pětice Get Dead. Coby špína seškrábnutá z rohu, nyní vypulírovaná v prvotřídní punkrockovou smršť, sází do davu první ránu v podobě Dyin´ Is Thirsty Work. Chumel pod pódiem se okamžitě rozvíří jako sníh v těžítku. Sam King, který vypadá, jako by se před hodinou probudil venku pod kusem kartonu, se najednou promění v kazatele, s dlaněmi vzpínajícími se v roztřesené křeči a očima upřenýma na zaplivaný strop. „Welcome to Hell!“ A ozvěna ze skandujícího davu přeskakuje mezi pódiem jako gospelová rozprava. Od kytarové vyhrávky Cousin Marvin po nabroušené fláky Kerouac´s Teeth a The Process to celé pořád krásně zapáchá pouličním folkem. Jen aranže jsou od posledně zase o něco vydřenější do plnějšího, surového zvuku. „This song is about drinking, fighting, fucking and skateboarding. Na zdraví, motherfuckers!“

Stage je jen schod nad námi. O krok vpřed se můžeme vzít za ramena a do mikrofonu vyřvat „where do we call when whiskey´s gone“, o krok vzad už nekontrolovaně rotujeme ve víru těl. Jsme tak blízko, že zvuk nás fyzicky atakuje, jako by další kabel z pedálu vedl přímo k nám. Ikonická This One´s for Johnny by skoro dala uvěřit, že „we all are the same“. Samozřejmě že jsme. Většinou přesně do chvíle, než si kapela odpojí aparát a zapadne do backstage, Get Dead si však už s doznívající Leave a Message zavdávají s několika fans na baru. „Kam tenhle večírek pokračuje?“ vyzvídá Scott Powell, zatímco děkuje za koupi jejich mikiny. Do temnoty a tří dnů hanby, jen co bouchnou dveře na Újezd. Takže za půl druhou hodinu už se kapela i celé pokoncertní garde soukají do taxíku. Hlava Sama Kinga vedle nahýho zadku je poslední sbohem a šáteček.