Kilometry pod povrchem (MFF KV 2025)

O významu karlovarského festivalu si může každý přečíst na jeho oficiálních stránkách, ale proč my vydáváme čas, energii a peníze, abychom v létě místo lezení po horách nebo plavání v moři trávili týden pobíháním mezi kinosály, když na filmy můžeme snadno koukat i doma v posteli?

ŠTĚPÁN: 2500 metrů pod zdejším povrchem se asi kromě zdroje minerální vody skrývá i cosi tajemného, co sem lidi přitahuje. Poprvé jsem tu byl v osmnácti, neznal nikoho z nekonečného proudu lidí v ulicích a byl ztracený ve všech těch filmech. O osm let později se z davu co dva kroky vynoří hlava spřáteleného dělníka či dělnice kultury a já jsem si i o dost jistější, co chci vidět a jak se na to dostat. Ten pocit, že jsem tam, kam patřím, je dost přitažlivý.

VERONIKA: Já jsem tu byla poprvé na gymplu, kdy jsem ještě nevěděla, že budu studovat film. Vzala mě sem kamarádka Lenka, která se tu děsně vyznala, proto už za sebou měla celý jeden ročník. I když jsem byla filmová nadšenkyně, daleko víc jsem se zajímala o divadlo a hudbu. Ale kouzlo Varů, které mi připadaly jako dveře do jiného světa, asi ovlivnilo mé rozhodování, na jaký obor nastoupit. Zpočátku jsem patřila ke klasickým baťůžkářům, i když jsem jezdila s kufrem a bydlela na intru. Přes den pět až šest filmů, večer zapařit s kamarády ve stanu u Thermalu, který byl tehdy opravdu MNOHEM míň posh, pak maximálně tři hodiny spánku a na šestou do fronty pro lístky. Naštěstí jsme jezdili v partě, takže vstávání na mě vycházelo jednou za tři dny. Jo a taky v okolí sálů byly pro nemasožravé lidi k jídlu maximálně oplatky a palačinky v okýnku. Takže jsem to tu prožívala v mnoha okolnostmi přikrmovaném změněném stavu vědomí, s čímž souvisel fakt, že jsem u půlky filmů trpěla mikrospánky, což i z klasičtějšího díla udělá psychedelickou šílenost. Vary jsou přes dvacet let droga, a když jsem musela vynechat, měla jsem regulérní absťák. Teď už samozřejmě trávím velmi rozumně, takže s relativním dostatkem spánku, téměř vzornou životosprávou a minimem alkoholu. O to víc si užívám setkání s lidmi, s nimiž se už vídám v podstatě jen tady.

Přes rok se mi stává, že pochybuju ani ne tak o smyslu umělecké tvorby, i když to občas taky, ale hlavně o smyslu psaní o filmech a jiné kultuře. Ale tady, kde žiju devět dní mezi tisícovkami lidí, pro něž jsou aspoň na pár dní filmy tím úplně nejdůležitějším, se nabiji energií na další rok. Abych zůstala u tvé úvodní metafory, je to takový čtrnáctý pramen živé vody. Samozřejmě mě zajímají tvoje tipy, ale ještě víc mě zajímá, podle čeho se při sestavování programu řídíš? Je něco, co tě při čtení anotace automaticky odradí? A jsou pro tebe vůbec důležité?

ŠTĚPÁN: Sestavování programu bývá náročná kombinatorika, dřív jsem ho měl naplánovaný ještě před odjezdem, ale člověk pak nestihne jeden film a celý prokomponovaný plán se mu hroutí. Poučen neúspěchy teď volím spíš řízený chaos. Parametrů ve výběru zůstává ale dost, i těch nefilmových: časová vytíženost přátel, vzdálenost kina, dýchatelnost v sále, pohodlnost sedaček a jejich počet nebo velikost plátna. Nejčastěji si docela neoriginálně vybírám filmy ze sekce Horizonty, které už prověřily jiné festivaly. Tematicky rád jdu po přestřelenostech všeho druhu a pragmaticky nakoukávám i českou tvorbu, abych mohl rodině a známým správně odpovědět na otázky typu: „Jaké byly Vlny?” V anotacích obdivuji spíš stylistický talent, ale občas v nich narazím i na klíčové slovo, které mi film dokáže prodat.

VERONIKA: Já mám nejraději jistou stylistickou vykloubenost, které mají lidi tendenci se spíš posmívat. Ale to mám vlastně ráda i u filmů. Když jsem tu byla podruhé v životě, úplně nejbizarněji ze všech anotací vyznívala japonská Kostka v sekci Jiný pohled. Celý festival jsem z ní všem citovala a snažila se je navnadit, aby šli se mnou. Stal se z toho recurrent joke. Nakonec jsem na ni šla poslední den sama do narvaného a vydýchaného kinosálu B, a opravdu jsme tam všichni přidušeně sledovali devadesátiminutové černobílé putování velké kostky po japonské krajině. Ukradla jsem si i plakát, ještě ho mám schovaný.

Ale daleko častěji chodím na filmy, které pak půjdou do kin. Prvních pár ročníků jsme se přes kamarádčinu maminku z industry dozvídali, co kdo během festivalu koupil do distribuce, a důsledně jsme se takovým filmům vyhýbali. Dokonce jsme malinko pohrdali davy, co se na ně snaží narvat. Proč jezdí na festival, když je můžou v pohodě vidět jinde? Nicméně pokud člověk o filmech píše, není k zahození je vidět dřív, a navíc ve specifickém prostředí. Publikum je tu přes všechny nešvary přece jen soustředěnější a otevřenější.

Ale člověk sem jezdí i kvůli lidem a nemusejí to být nutně jen jeho kamarádi. Letošní ročník dostal mediální nálepku prvního ročníku bez Bartošky, ale myslíš, že se jeho smrt projeví nějak prakticky? A byl pro tebe výraznou součástí celé věci, nebo jen stylovým maskotem? Já ho třeba mám s festivalem natolik spojeného, že jsem po jeho smrti měla iracionální strach, že se i s Thermalem propadne do země.

ŠTĚPÁN: Neumím posoudit praktické projevy jeho nepřítomnosti, lidi zvenku jako já zvládnou asi zaznamenat spíš změny symbolické a atmosférické. Třeba že i vtipné znělky, kde se vyskytuje, budou najednou vyznívat smutněji. Asi bych řekl, že byl spíš personifikací než maskotem, včetně místní otevřenosti a uvolněnosti. Pamatuju si, jak jsme před pár lety kalili s přáteli víno na koberci u záchodů v první patře Thermalu. Bartoška kolem nás prošel v obleku, možná z nějakého ceremoniálu, a spiklenecky se usmál způsobem, ze kterého bylo jasné, že by mu za jiných okolností vůbec nevadilo přidat se.

VERONIKA: Pověstná otevřená atmosféra je beze vší ironie opravdu tím, co Vary odlišuje od jiných áčkových festivalů. Snad se z toho nezačne plíživě stávat snaha o středoevropské Cannes, kde si filmoví nadšenci začnou připadat nepatřičně. Je naopak něco, co tě v minulých letech štvalo a co by se dalo vylepšit? Co ti nejvíc chybí, co přebývá?

ŠTĚPÁN: Přebývá pár tisíc lidí a chybí místa v kinech. Ale to je i pozitivní, lidi promítané snímky očividně opravdu zajímají a nejsou tu jen kvůli červenému koberci a Dakotě Johnson. Jsem rád, že festival zapracoval na ekologické šetrnosti, dřív se tu pořádně ani netřídilo, i když pořád má třeba oproti Jihlavě co dohánět.

VERONIKA: Konec velkých papírových katalogů mě nejdřív trochu mrzel, ale teď oceňuju spoustu místa, co mi to doma ušetřilo, protože nemám to srdce je vyhodit. S čím jsi letos přijel, očekávání, těšení?

ŠTĚPÁN: Láká mě nový Radu Jude, Sound of Falling, Jimmy Jaguár a přejmenovaná půlnoční sekce Po zavíračce. Jsem taky zvědav, jestli se případný úspěch českého Sbormistra, který letos soutěží o Velkou cenu, propíše do návštěvnosti v kinech. Nejvíc se ale těším na setkávání se všemi těmi lidmi, které často vidím jen jednou za rok. A na pozorování každodenních obrazů a mikropříběhů. Děsí mě vedro, část lidí jako by byla těsně před omdlením, ať už jsou v sálech či na cestě do nich. Čím dál víc si uvědomuju, že český opus Brutální vedro, co tu před pár lety soutěžil, byl prorockým dílem.

VERONIKA: Zrovna sedím u vody a koukám na proudy lidí, co se plouží kolonádou a touží po kousku stínu. Mně horko zas tak netrápí, protože stres, co mám z davů lidí, přemíry hluku a obecně podnětů, přehluší všechno ostatní. Snad s výjimkou silného filmového zážitku. Moje očekávání už v pátek nezklamal zmíněný Radu Jude, nemilosrdný a neskutečně vtipný, stejně jako Svatební hostina Anga Levého, kterou jsem tu viděla poprvé, i když je přes třicet let stará. A nezestárla ani o den. Těším se na archivní sekci věnovanou Johnu Garfieldovi, jednak protože jsem z těch filmů neviděla skoro nic a jednak protože půjde o projekce “opravdového” filmu, pás, perforace, kotouče, tyhle věci. Patina a specifické kvality mě prostě baví.