Korzo #4: Všichni ti rozhněvaní muži

„Tahle mise je u konce.“ John Rambo ze sebe vychrlí svoji obžalobu společnosti, nechává se odvézt v želízkách a polozničené městečko Hope kdesi ve státě Washington může pokračovat do dalšího klidného, nudného dne, tak jak to tam, alespoň podle místního šerifa, mají rádi. Úvodní část filmové série Rambo s podtitulem První krev se stala totálním hitem a zároveň kultovkou, uvedení remasterované verze na filmovém festivalu tedy dává jednoznačně smysl, zejména v rámci sekce půlnočních filmů. A milé razítko tomu dalo setkání s uměleckým ředitelem festivalu Karlem Ochem na projekci. Mimochodem věděli jste, že autor literární předlohy snímku David Morrell svého hrdinu pojmenoval podle odrůdy jablek?

Několikátý den festivalu se na člověku podepíše – jednotlivé filmy začínají splývat a prolínat se a objevují se nečekané souvislosti a témata. Rozhněvaný John Rambo tak perfektně zapadl do dne, kdy jsem absolvoval také novinku režiséra Abela Ferrary Tommaso, další režisérovu spolupráci s Willemem Dafoem, který ztvárnil i Ferrarova Passoliniho. Ostřílení američtí veteráni dnes bydlí v Římě, prý kousek od sebe, a právě tam se odehrává příběh, který má s jejich vlastními životy možná společného až příliš. Americký režisér Tommaso se svou mladou evropskou ženou vychovává tříletou dceru Deedee, připravuje nový film, dává lekce herectví a chodí na terapie anonymních alkoholiků, půlku svého života totiž strávil pod vlivy různých omamných látek. Terapie ale nejsou všechno, Tommaso absolvuje každé ráno jógu, praktikuje dechová cvičení, východní filozofie a kdovíjaké další rituály, trpělivost se ale stejně nedostavuje. Intimní život páru nefunguje a v někdejším bouřlivákovi hněv roste a bobtná.

Tommaso je velkým hereckým sólem Willema Dafoea, tvůrci se netají tím, že spousta scén je improvizovaných a že se příběh snímku notně upravoval při natáčení. Jenže toho, až v Tommasovi takzvaně bouchnou saze, se leckdo nedočká, všechno je to jaksi příliš vážné a bez nadhledu. Typicky jízlivé a podvratné momenty, kterými Ferrara proslul a které od něj divák čeká, přicházejí až po hodině a půl, což je samozřejmě ku prospěchu závěru, ale o to jejich absence v drtivé většině příběhu bolí víc. Pro Ferraru jde zjevně o velmi osobní film, dokonce do něj obsadil svoji ženu a dcerku, sledujeme tedy jeho vlastní příběh? Nebo schéma, do kterého se dříve nebo později dostane každý zhýralec? Opravdu stáří vyžaduje tolik patosu a serióznosti? My face is finished, my body’s gone... pamatujete? Kdepak, tohle není žádné No Pussy Blues, bohužel.

Nový seriál HBO Bez vědomí, jehož dva díly byly v pondělí večer premiérově uvedeny ve Velkém sále Thermalu, je také plný rozhněvaných mužů. Šestidílný thriller odehrávající se v posledních dnech před sametovou revolucí natočil režisér Ivan Zachariáš (např. Pustina nebo některé znělky karlovarského festivalu) a hlavní roli svěřil slovenské herečce Táně Pauhofové. Špióni, komunisti, STB, disidenti, diplomati – všichni mají tajemství a nikdo nechce mluvit. Důstojná a věrná dobovka, je zajímavé, na kolik propriet (a dost možná i pocitů) jsme už zapomněli. Domácím hercům je tradičně těžké uvěřit agentské schopnosti, např. scéna s vyhledáváním odposlechu vyznívá vyloženě parodicky, ale jinak jde o velmi dobrou práci. Teď mi to ale došlo – jak to sakra vydržím čekat více než tři měsíce na rozuzlení? Jak že bylo to dechové cvičení?