Meziprůzkum nejblíže vyvřelého (MFF KV 2025)

Karlovarský filmový festival se pomalu překlápí do druhé poloviny. Tradičně nejrušnější zahajovací víkend za sebou zametá poslední stopy, davy v ulicích řídnou, hustota smokingů na metr čtvereční klesla na přijatelnou hodnotu a ohrožující vedro vystřídal otravný déšť. Odtahová služba si hrdě brázdí cestu filmovými fanoušky a tiše je pobízí k obdivu nad vzácným úlovkem v podobě luxusního Porsche s pražskou poznávací značkou.

KRÁTKÁ PŘEHLÍDKA PÉČE

Vary jsou letos lehce naměkko, nebo se alespoň nabízí je tak interpretovat. Nová sladkobolná znělka, v níž se Bolek Polívka v putyce loučí poslední žitnou s Barťákem, působí na prvních pár zhlédnutí dojemně, její četné nasazování ale vede k oslabování účinku, hlasitý potlesk přesto zůstává. I motivu objetí napříč věkem, genderem a živočišným druhem, který vévodí letošní festivalové grafice, se daří statečně odolávat kýči. Lidé si navzájem drží místa ve frontách a maximalizují empatii. Ohledávání různých způsobů péče a solidárnosti není cizí ani filmové nabídce napříč sekcemi.

Magickorealistická road movie Modrou stezkou (režie Gabriel Mascaro) se odehrává v Brazílii blízké budoucnosti, kde populistická vláda rozhodla pod záminkou sociální citlivosti o úklidu seniorů starších 75 let do speciální kolonie. Výkonná důchodkyně Tereza se nehodlá podrobit, místo toho začíná kouzelnou plavbu za svými sny po řece uprostřed džungle, na které potká stejně starou spřízněnou duši v podobě obchodní cestující s digitálními Biblemi. Pozitivní antiteze Coppolovy Apokalypsy nefunguje jako satirická kritika naší přehlíživosti vůči nejstarší generaci, ale dokáže nadchnout hypnotickými obrazy opuštěných zábavních parků zarostlých liánami, splynutím dvou stárnoucích duší i psychedelickými prožitky vyvolanými modrým slizem šneka.

Vážka (r. Paul Andrew Williams) se na mezigenerační přátelství mezi opuštěnou třicátnicí Colleen a unavenou Elsie, která ve svých osmdesáti začíná prohrávat s břemenem každodenních úkonů, dívá dlouhou dobu sociálně-realistickou optikou. Věrně zachycené budování důvěry mezi protagonistkami však z nepochopitelných důvodů zahodí prudkou změnou žánru v posledních minutách. Soustavně sympaticky excesivní průzkum lásky v uzavřené komunitě představuje naopak Záhadný pohled plameňáka (r. Diego Céspedes) o chilském trans společenství v hornickém městečku 80. let. Žánrovému mixu na pomezí mýtu a westernu lze díky vtahující jinakosti odpustit i iracionální jednání postav.

ZKOUŠKA VÍRY NA KONCI PÁSKY

Na terase F baru se ve dvě ráno nepřekvapivě řeší utilitaristická morálka z pohledu ateismu a křesťanství, zatímco jeden z návštěvníků nepozorovaně zvrací přes zábradlí směr červený koberec. Vzpomenu si na dialog ze snímku Kontinental '25 (r. Radu Jude), který je tu uveden v sekci Panorama. Pravoslavný kněz v něm vysvětluje, proč je pro křesťana nepřijatelná sebevražda. Nejnovější počin rumunského provokatéra vypráví o soudní vykonavatelce, jež se vyrovnává se sebevraždou bezdomovce, kterého vystěhovala z jeho posledního útočiště. Nechybí autorovy tradiční a do filmu umně zakomponované trademarky, ženská hrdinka, záběry na mobil přehrávající video ze sociálních sítí, záměrně zdlouhavé citáty filozofů vkládané do úst nepravděpodobným postavám, kritika kapitalismu i tamní společnosti. Pointy ale tentokrát neobvykle často o pár centimetrů míjejí cíl, včetně karikatury kněze méně vyostřené, než bývalo zvykem v Judeho předchozí tvorbě.

Jinou dimenzi víry nabízí audiovizuálně opulentní Sirat (r. Oliver Laxe), jeden ze zjevů letošního Cannes. Film, jehož název pochází z arabského výrazu pro most mezi nebem a peklem, se z dramatu o otci a synovi hledajících příbuznou na rave party uprostřed marocké pouště postupně proměňuje v drásající podobenství o ustavičné nejistotě ve válkami a násilím zmítaném světě. Po dvouhodinové jízdě plné výbuchů a smrti je postavám i nám jako jediné východisko nabídnuto odevzdání se do rukou osudu. Ostatně, spoléhání na zázrak je součástí každodenní festivalové reality.

Hodinu a půl před začátkem očekávaného Sbormistra (r. Ondřej Provazník) stojí před Puppem fronta násobně přesahující možnosti sálu. Za skupinou desítek čekajících daleko za páskou vymezující prostor pro ty bez lístků, přicházejí organizátoři, aby jim potvrdili mizivou šanci na zisk místa v hledišti. Někteří nadšenci přesto další desítky minut neopouštějí své pozice. Po očekávaném neúspěchu se navzájem utěšují: „Kdybys ty dvě hodiny strávila místo ve frontě někde jinde, třeba by tě přejelo auto.“ Festivalová sounáležitost dosahuje svého vrcholu.