Mighty no. Sounds: Divokej Bill příští rok?

Další rok za námi a deset takových za festivalem Mighty Sound, který letos oslavil dekádu svého působení. Můžeme tedy v číslech zavzpomínat na zhruba jeden tisíc tři sta devadesát hudebních vystoupení ve třiceti dnech, během nichž produkční team naservíroval neuvěřitelných padesát pět tisíc šest set minut punk rocku, rock´n´rollu, reggae, ska a spřízněných žánrů s jedním cílem, a to užít si dobrou muziku.

S ohledem na to, že počasí na Mighty Sounds je známé notorickou nespoluprací, byli jsme nuceni první den začít pod stanovou stagí s kapelou 7 Seconds a jejich frontmanem Kevinem Seconds, který se v rámci sólového setu o hodinu a půl dříve postaral o slušný hardcorový warm-up. Tahle parta amíků, která v 80. letech začala psát dějiny hardcorové hudby, se zároveň stala jedním z praotců hnutí straight edge, které je dodnes jakýmsi Prvním zákonem této scény. V čele kapely i po několika obměnách stále pevně stojí bratrské duo Kevin Seconds a Steve Youth, které v pátek navečer nenechalo nikoho pochybovat o tom, proč právě oni jsou považovaní za legendu žánru. Pořádná dávka energie a našlápnutého punku by zvládla seřezat i o dekády mladší kolegy. Holt chlast a kokainový lajny z vás sice udělají bravíčkové ikony, ale hudební velikost těchhle abstinentů tím rozhodně nedoženete.

Dalším kouskem až nečekaně hvězdně obsazeného pátku byli škotští celtic punkeři The Real Mckenzies. Partička drsných kanadských kořenů prorůstajících kulturou britské working class se pasovala na největší tahák prvního dne. Melodické folkové kytary, jimž vévodilo intro na dudy, vás nejdříve u hymny Tempest nutilo s dlaní přiloženou na prsou a pozvednutou číší Budweiseru provolávat „We drink, we drink and we drink some more“ a na pecku Fool´s Road už byste nejraději lámali židle o barový pulty a připíjeli s Paulem Mckenziem. A protože Paul není žádná hvězdička, pravděpodobně se vám, stejně jako mě, mohlo stát, že jste ho potkali mezi „smrtelníky“ u stánku s pivem, kde ochotně rozléval ze svého půllitru.

Nebylo by to Mighty Sounds, kdyby nezaznělo jméno švýcarských Peacocks, kteří bývají po našich klubech k vidění tak často, že by si už pomalu zasloužili čestné občanství. Svižné rockabilly s pevným základem v klasickém rock´n´rollu a s doznívajícím country bylo tím pravým, co nás vyhnalo do sychravého počasí. Když jste k tomu přidali ještě Hasu Langharta, jenž do mlžného oparu vypouštěl kouř z cigarety a nakládal si Jima Beama a jehož podobnost s filmovou verzí Johnnyho Cashe je až děsivá, vznikla tradičně výborná show s neuvěřitelnou atmosférou.

Den uzavíral skoro dvouhodinový set amerických Dropkick Murphys, který v mé časové realitě trval snad padesát hodin a skončil temným zábleskem. Irský celtic punk, opět ne z Irska, hlučel do tmy své syrové vokály. Ty doprovázely čistý folkový punk, který se postaral jednak o burácející publikum na vály jako Goin Out with Style a zároveň o tučnou pokutku od města Tábor za překročení hlukových limitů. Takže příště možná dorazí Petr Kolář a Divokej Bill...